Graffiti - Larry ✔

1

Harryho pohled:

„Harolde! Počkej na mě," křičela na mě má mnou tolik nenáviděná sestra, když jsem se jí chystal ujet na kole. Nenáviděl jsem ji a stejně tak své rodiče, co mě nutili se ke starší sestře chovat jako ke královně a ve všem jí dávat přednost.

„Polib mi," ukázal jsem jí prostředníček a prostě se rozjel od našeho domu ke škole. Vím, že po tomhle dostanu od rodičů trest, pravděpodobně v podobě dlouhé přednášky na téma: "co všechno se může Gemmě stát po cestě do školy". Jako první tam je napadení od zvířete, jež uteklo z cirkusu. Po tomhle přestávám poslouchat, takže jsem se nikdy nedozvěděl ty ostatní hrozby ze seznamu.

Šlapal jsem rychle a užíval si vítr, jenž mi čechral vlasy. Před školou se už shromáždila hromada studentů, skrze kterou jsem se nějak prodral a mířil k místu, kde se většinou setkávám s Niallem, čili mým jediným kámošem v tomhle ústavu, přezdívanému jako střední škola.

„Čau kámo, nechceš sušenku na uklidnění? Vypadáš naštvaně," zjevilo se u mě to blonďaté pako se sáčkem sušenek, který mi začal vnucovat.

„Ty mi nabízíš jídlo? Co se ti stalo?" zeptal jsem se ho, ale vděčně si jednu malou sladkost vzal.

„Nezvykej si na to," řekl jen a rozešel se ke skříňkám. Následoval jsem ho a přitom se rozhlížel, jestli někde náhodou nespatřím svou uraženou sestru.

„Mňam, tyhle jsou hrozně dobrý. Chceš ještě?" otočil se na mě náhle Niall a já si tedy s protočením očí vzal. Nialla neuvidíte bez jídla. Nikdy.

Ze skříňky jsem si poté vzal to nejdůležitější a mířil do učebny biologie, kde na mě čekala ze třídy skupina holek, co mě uháněla už docela dlouho. To jejich přihlouplé chichotání a pohledy mi už lezly krkem. Zajímalo by mě, jak by se tvářily, kdyby zjistily, že ve skutečnosti kopu za jiný tým. Možná by pro jednou sklaply.

Opřel jsem si hlavu o dlaň a doufal, že nudné vyučování uběhne co nejrychleji, jelikož jsem se nemohl dočkat, až zase budu moct celé odpoledne trávit kreslením v opuštěné budově.

***

Zrovna jsem odemykal zámek z mého kola, když jsem si všiml Gemmy na rohu školy s jejím docela pochybným přítelem. Nechtěl jsem, aby mě začali otravovat, tak jsem i s batohem nasedl a rozjel se ode všeho zase do vlastního světa. Tak, jako každé odpoledne po škole.

V uších mi hrály bezvýznamné písničky, když jsem míjel všemožné tváře znuděných lidí. Patřil jsem mezi ně. Byl jsem jeden z těch unuděných lidí, co prožívají ten stejný stereotyp stále dokola a neustále je doprovázejí pochybné pocity a myšlenky, zda to všechno má vůbec smysl.

Ulice se začaly méně rozvětvovat, až jsem narazil na silnici, která vedla z města. Nikdy jsem po ní nejel, vždy jsem se ukrýval za stromy, kde jsem si už po ušlapané půdě pomalu stoupal k tomu místu.

Odbočil jsem u cedule zákaz vstupu, ze které už ten nápis z většiny zmizel, ale já ji znal nazpaměť, díky nekonečným návštěvám této opuštěné budovy.

Projel jsem dříve zamčenou bránou a kolo si nechal za jedním křovím, ostatně tak jako vždycky. Přehodil jsem si na mobilu playlist a po již trávou porostlém štěrku, mířil k opuštěné budově. Tuším, že to byl dříve nějaký sklad či co. Teď je to jen tři patra vysoké doupě, jež kromě mě určitě navštěvovali i sprejeři, mladší děti či v zimě i bezdomovci. Nebyl jsem si sám vlastně jistý, co všechno se tam právě ukrývá.

Protože - ač to může znít zvláštně - ve skutečnosti jsem uvnitř budovy nikdy nebyl, vždy jsem si vyšel těch přesně devadesát dva kamenných schodů na střechu. Dříve mi ty schody dělaly problém, ale teď už si často ani neuvědomuji, že bych je vyšel.

Přichytil jsem se polorozpadlého zábradlí, jež jsem následně přelezl.

Vyskytl se mi pohled na obdélník, obehnaný nízkou zídkou, na které jsem vždy sedával a kreslil. Byly tu také sloupy a zdi, na kterých nikdy žádné graffiti nebylo. Až do dneška. Fascinovaně jsem zíral na posprejovaný sloup, hned naproti mému obvyklému místu sezení.

Byl to docela velký obraz dvou železných dlaní, které drží za krk siluetu malého dítěte. Zamrazilo mě z toho. Došlo mi, že v tomhle bude skrytý hlubší význam, než se na první pohled zdá.

Bylo to něco jiného, než co jsem vídal běžně - sprostá slova či různé nápisy a vedle toho nepovedené vyvedení významu. Tohle byla precizní práce.

Rukama jsem se zapřel o nízkou kamennou zídku, ze které už dávno odpadlo zábradlí a nadechl se čerstvého vzduchu. Byl konec dubna, ale stále převládaly spíše chladné dny. Kochal jsem se výhledem na naše městečko, jež vypadalo z vrchu neskutečně male a bezbranně. Vyndal jsem si sluchátka z uší a z batohu vytáhl svůj skicák spolu s kreslícími potřebami.

Usadil jsem se na zídce, nehledě na to, že kdyby do mě někdo teď strčil, pravděpodobně by mě onen pád na zem zabil. Vzal jsem do ruky tužku a v ten moment pro mě okolní svět přestal existovat.

***

Zrovna když jsem se přesnými tahy snažil obtáhnout siluetu vlka, mě vylekal něčí hlas za zády. Leknutím jsem nadskočil a tím upustil tužku, jež byla ponechána jejímu osudu v podobě pádu na zem.

„Chodíš sem často?" zíral jsem na zem, kde někde v té vysoké trávě ležela má oblíbená tužka, než jsem se vztekle otočil na neznámého. Možná jsem dostal malý strach, když jsem spatřil vcelku malého, ale zato svalnatého kluka, oděného jenom v černé. Zpoza kapuce na mě zíraly dvě chladné oči.

„Co chceš?" štěkl jsem na něj nepříjemným tónem a rovnou - stejně jako on - přešel na tykání. Přehoupl jsem své nohy přes zídku, abych se chodidly znovu bezpečně dotýkal země.

„Odpověď na mou otázku," zkroutil své plné rty do úšklebku, přičemž silněji stiskl popruh svého batohu. Protočil jsem nad jeho odpovědí očima a ledabyle do svého batohu naházel skicák spolu s tužkami. Neměl jsem chuť tu zůstávat v cizí přítomnosti.

„Někam jdeš?" otázal se, přičemž si lehce potáhl ze zapálené cigarety. Naprosto jsem jeho marnou snahu o konverzaci ignoroval a v určité vzdálenosti kolem něj pomalu mířil směrem ke schodišti. Netušil jsem, co tady ten cizinec hodlá dělat, ale neskutečně mě jeho přítomnost vytáčela.

„Je slušné se alespoň rozloučit," ozval se za mými zády znovu. Otočil jsem se na toho zhulence, který na mě stále zíral s cigaretou mezi prsty. Hned jsem si všiml, že si už sundal kapuci.

Nestydatě jsem si prohlížel téměř dokonalé rysy neznámé tváře, jejíž rty se kroutily do provokativního úšklebku. Roztomilý rozcuch karamelových vlasů ostře kontrastoval s na první pohled chladným výrazem v jeho pronikavých očích, barvy temných oceánů.

„Copak? Budu od teď jediná postava ve tvých snech?" pozvedl obočí a sjel mou maličkost stejně pohrdavým pohledem, jako se díval na všechno kolem nás.

„To sotva," odfrkl jsem si, přičemž jsem se snažil dívat kamkoliv, jen ne na jeho pošklebující se tvář.

Chtěl jsem se otočit a konečně zmizet, když jsem zavadil pohledem o nově posprejovaný sloup. V duchu jsem musel znovu ocenit originalitu a pečlivost, jakou byl výjev vytvořen.

„Líbí se ti to?" strhl jsem svůj zrak k tomu cizímu klukovi, jenž na mě stále tak zvláštně civěl, přičemž si lehce pohrával s cigaretou v koutku úst.

„Jsem na to docela pyšnej," dodal hned vzápětí a blíže přistoupil ke sloupu.

Nechtělo se mi věřit, že to vytvořil on, takže jsem se bez odpovědi a jakéhokoliv rozloučení vydal rychlým krokem ke svému kolu. Zapomněl jsem na tužku, po které jsem se chtěl ještě podívat a s žhnoucím pohledem cizince v zádech, jsem šlapal domů.