Graffiti - Larry ✔

2

Pomalu jsem přežvykoval sousto večeře a snažil se ignorovat smích rodičů a mé sestry. Nepamatoval jsem si, že bych se někdy s kýmkoliv z rodiny takhle bavil. Vždy jsem tu byl navíc, neschopný kluk s naprosto nesmyslnou láskou k umění. Většinou si mé přítomnosti všímali jenom, když po mně něco potřebovali, či když měli chuť mi znovu předhazovat vysokou školu, na kterou bych měl podle nich jít studovat. Aby ze mě alespoň někdy něco bylo.

„Kde jsi zase byl celé odpoledne? Stihl jsi se vůbec naučit do školy?" zmateně jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že stále sedím v kuchyni na židli a v ruce pevně svírám vidličku.

„Jo, už mám všechno hotový," zalhal jsem otci a sklopil pohled na svůj zpola prázdný talíř. Nemohl jsem se při lhaní dívat lidem do očí, jelikož by z mého výrazu úplně každý poznal, že lžu.

„Jen aby. Po večeři umyj nádobí a zítra ráno bych byl rád, kdyby jsi Gemmě zase neujel po cestě do školy. Víš, jak jsou holky samotný zranitelný?" něco nesrozumitelného jsem zamručel a rychle do sebe naházel zbytek brambor. Má rodina se mezitím přesunula do obýváku, jelikož měl brzy začít další díl jejich oblíbeného seriálu.

Po doúklízení kuchyně jsem se přesunul do svého skromného pokoje, kde jsem se svalil na postel. Zítra jsem měl ve škole odevzdat několik vypracovaných úkolů, na nichž jsem ještě ani nezačal pracovat. A taky to bylo to poslední, co mě teď zajímalo.

Z postele jsem zíral oknem ven, kde se stmívalo, jelikož už bylo osm večer. Z obýváku jsem slyšel smích a změť hlasů z televize. Pohledem jsem zkoumal ponurý pokoj, než mě do očí udeřil můj batoh. Vzpomněl jsem si na toho cizince, kterého jsem tak nečekaně potkal na mém oblíbeném místě a v duchu uvažoval, zda z toho místa již odešel.

Energicky jsem vyletěl z postele a hodil na sebe nějaké oblečení na ven. S batohem a baterkou v ruce jsem otevřel okno a obě věci hodil na trávník. Můj pokoj v prvním patře nebyl tak vysoko - stačilo si popolézt na nižší výstupek ze zdi a seskočit.

Vykašlal jsem se na všechno a poprvé v životě se vypařil z domu ještě dříve, než šli všichni v domě spát.

*****

Musel jsem jít pěšky, takže mi cesta zabrala skoro tři čtvrtě hodiny. Mezitím už na naše městečko padla tma, ale i přesto jsem se nadále toulal po cestě a neohlížel se po okolí.

Vyšel jsem posledních pár schodů, než jsem se obratně přehoupl přes posledních pár zrezivělých tyček, které měly připomínat zábradlí. Dnešní noc sice vanul lehký vánek, ale stejně bylo teplo.

Mé kroky už automaticky směřovaly k mému obvyklému místu. Myslel jsem si, že už tu nikdo není, ale spletl jsem se. A to jsem zjistil hned, jakmile jsem rozsvítil baterku.

„Ty tu pořád jsi?" protočil jsem očima nad tím brunetem, co seděl opřený o zídku a kouřil u toho cigaretu. Provokativně jsem mu světlo namířil do obličeje a vzápětí vyjekl, když jsem si všiml jeho zakrváceného nosu.

„Co se ti sakra stalo?" udělal jsem k němu čtyři kroky, načež k němu přidřepl. Z batohu jsem vytáhl kapesník a lahev vody ještě z dnešního dopoledne ve škole. Baterku jsem položil vedle svého batohu tak, že její kužel světla mířil přesně na nás dva a matně i na okolí.

Zatraceně moc mě zajímalo, co se mu stalo, ale on s jeho naprosto chladným a nezaujatým pohledem nevypadal jako někdo, kdo by měl v plánu se mi svěřovat.

Dokonce se ode mě odtáhl, když jsem mu chtěl namočeným kapesníkem setřít již zaschlou krev z oblasti okolo nosu a rtů.

„Proč se staráš? Vypadni, nechci tě tu!" obořil se na mě hlasem, ze kterého silně zaváněl cigaretový kouř, přičemž do mě nezapomněl silou žďuchnout.

Zavrávoral jsem a dopadl z kleku na zadek. Se zamračeným výrazem jsem se od něj odtáhl do určité vzdálenosti, přičemž jsem si všiml jeho batohu, ledabyle pohozeného u sloupu hned naproti nám. Vedle toho odpoledne nově objeveného graffiti, se už rýsovalo další, prozatím očividně nedokončené.

Vypadalo to jako dvě překřížené cigarety a k tomu nějaké prášky, nejspíš.

„Na co pořád kurva čekáš? Seber se a vypadni. Nestojím tu o tvou přítomnost," zamračil se na mě znovu ten modrooký cizinec a gestem ruky naznačil, abych odešel. A já měl chuť to udělat. Chtěl jsem odejít a nechat ho tu samotného. Ale velmi brzy mi došlo, že jsem stejně neměl dnes co na práci. Vyjma školy, samozřejmě. A navíc ten kluk byl na mém místě.

„Proč nechceš pomoct? Jediný co chci, je ti setřít krev. Je to pěkně nechutný," rozhodil jsem nechápavě rukama a pozorně sledoval jeho baterkou osvětlený obličej.

„Já prostě... ugh, fajn. Tak jo, můžeš, když po tom tak toužíš!" protočil nade mnou očima, přičemž potáhl z cigarety. Spokojen s mou výhrou, jsem si k němu znovu přisedl a opatrně mu z nosu stíral zaschlou krev.

Všímal jsem si u toho detailů jeho tváře. A v duchu přitom také nadával, že není fér, aby měl tenhle pochybný kuřák mnohem hezčí pleť, než-li já. Jeho zrak směřoval kamsi do dáli, nejspíše byl ztracen ve svých myšlenkách, jelikož si ani nevšiml, že už jsem měl svou "práci" hotovou.

„Tak... nechceš už jít?" hodil jsem špinavé kapesníky do malé prázdné kapsy v mém batohu, přičemž rukou ukázal stejné gesto, jako on mně před chvílí.

„Vyháníš mě?" na jeho rty se vrátil stejný provokativní úšklebek jako odpoledne.

„Tak trochu," podrbal jsem se nejistě na zátylku a kousek od něj se též opřel o zídku.

„Nechce se mi. Všechno je to děsně na hovno, chápeš, kudrnáči?" netušil jsem co chce slyšet, tak jsem jen němě přikývl a nohou lehce žďuchl do baterky. Už mě štval její svit v mých očích.

Chvilku nočního ticha opět narušil jeho sametový hlas, lehce podbarvený cigaretou. „A co tu vlastně děláš ty?"

Otočil jsem se na něj s nechápavým úšklebkem. „Chceš snad slyšet můj životní příběh?"

„Klidně," típl cigaretu o zem, než se na mě taktéž obrátil.

„Na hovno rodina. Stačí ti to?"

„Víc to rozveď. Nevím, co si pod tím mám přesně představit," přemýšlivě povytáhl obočí, než si mou maličkost sjel pohledem.

„Huh, bude ti to muset stačit. Nevím, proč bych to měl vyprávět nějakýmu cizímu člověku. A-A vůbec... proč se s tebou vlastně bavím? Jsem tě chtěl původně vyhnat," zakroutil jsem nad sebou hlavou, načež jsem mu pohlédl do očí. Do těch jeho chladných, oceánových očí.

„Pravděpodobně proto, že už jsi fakticky hodně zoufalej. Sex jsi už dlouho neměl, takže hádám, že jsi asi až moc plnej-," s rudými tvářemi jsem mu zakryl rukou pusu a znemožnil mu tak mluvit. Většinou jsem zvládal být tím drzým, tvrdohlavým klukem, ale jakmile přišlo na tohle téma, nemohl jsem ovládnout svou stydlivost.

„Ne! Ticho, nechápu, jak o tomhle můžeš takhle v pohodě mluvit s cizím člověkem."

Pokrčil rameny, přičemž mi věnoval jeden z jeho úšklebků. „Myslíš, že hmyz má snad čas se nejdříve navzájem poznat?"

„Panebože, jak jsme se o tomhle začali bavit?" zaskuhral jsem, přičemž jsem si dlaněmi skryl obličej.

„No... tak rád bych ti připomenul, že jsme začali tím, že-," znovu jsem dlaní zastavil tu hroudu neslušných slov, jež se mu valila z úst.

„Buď zticha," sykl jsem na něj, než jsem se od něj odtáhl. Opřel jsem si hlavu o kamennou zídku a svůj zrak upřel na temnou oblohu. Pro jednou po nebi nepluly neprostupné mraky, takže jsem mohl spolu s cizincem sledovat nádherné, třpytící se hvězdy. Jen škoda, že jsem byl naprostý antitalent na poznávání souhvězdí.

„Mimochodem... jsem Louis. Louis William Tomlinson," zamumlal do ticha. Otočil jsem se na něj, vděčný za světlo baterky, jinak bych viděl jenom rysy jeho tváře.

„Harry Edward Styles," přijal jsem jeho hřející dlaň. Cítil jsem příjemný pocit, jenž se mi rozprostřel na hrudi.

„Já sám sice vím o souhvězdích úplný hovno, ale tady ty hvězdy vpravo mi připomínaj můj dick," věta, kterou Louis následně stvrdil naše poznání.