Graffiti - Larry ✔

19

Před pár minutami jsem opustil již spícího Louise a vydal se do obýváku uklidit všechen nepořádek. Poloprázdné lahve alkoholu jsem položil na kuchyňskou linku, nechtělo se mi věřit, že toho zvládl tolik vypít.

Měl jsem o něj strach. Netušil jsem, jak zvládnu vydržet tu dobu, kdy bude spát, aniž bych nevěděl odpovědi na ten tucet otázek, co mi běhaly hlavou. Nedávno mi Louis řekl, že svou mámu někdy navštěvuje, stalo se jí snad něco zlého? Rád bych pro něj udělal více, ale momentálně mi nezbývalo nic jiného, než počkat, až se Louis vzbudí.

Zrovna jsem rovnal polštáře, když jsem si všiml, že za gauč zapadly nějaké listy papíru. Zvědavě jsem se pro ně natáhl - byly z obou stran popsané drobným, trošku hůře čitelným rukopisem. Rohy měly zohlé a ohmatané, něčí prsty je musely dlouho drtit ve svých spárech.

Zvědavě jsem pohledem nejprve přelétl první slova, jež mě do obsahu těchto listů naplno ponořila.

-

Drahý Harry,

momentálně nemám jediné tušení, co to právě dělám. Píšu ti... asi něco jako dopis? Nejsem si tím označením úplně jistý, jediné co vím je to, že na tyhle listy papíru chci napsat slova, jež asi nikdy nebudu schopen vyslovit nahlas. A to ani před tebou. Neber mě špatně, jen je pro mě těžké o určitých věcech mluvit nahlas. Uvědomil sis někdy, o kolik jednodušší je formulovat věty písemně, než-li hlasitou mluvou? Ještě s několika promile alkoholu v krvi.

Víš... přeji si, aby ses o mně jednoho dne dozvěděl vše. Víš o mně už tolik zbytečných maličkostí. Během těch asi dvou měsíců jsem ti pověděl i ty zážitky, co jsem radši nikdy nikomu jinému nevyprávěl. Ani partě. A ani mým bývalým partnerům. Nikdy jsem neměl ten pocit, že by mě dostatečně pochopili. Vlastně polovinu těch věcí nezná nikdo jiný než ty. Jak jen je možné, že tobě bych byl schopen vyklopit snad vše i přesto, že se známe pouhé dva měsíce? Nechápu to. Jsem z toho zmatený, ale očividně to tak má být.

No... těmihle kostrbatými větami se vlastně hlavně jen snažím oddálit to, co tu stejně budu muset jednoho dne napsat.

Vezmu to relativně rychle a stručně - možná, že až ti jednoho dne tyhle papíry předám, budu už připravený všechny události více rozvést.

Když jsem se narodil, bylo všechno tak krásné. Jako z pohádky. Svět se zdál tak laskavý, jako by se na mě denodenně usmíval. Měl jsem hodné a starostlivé rodiče. Nijak jsme nevyčnívali, byli jsme jedna z těch obyčejných rodin.

Jak je ale známo, štěstí nikdy netrvá dlouho. Už si ani nepamatuji, kdy přesně to začalo, ale řekl bych tak kolem mých šesti, možná sedmi let. Můj otec se během několika týdnů stal závislým na drogách. Šlo to s ním z kopce rychle. Z ukázkového rodiče se stal odporný tyran. Mě vlastně nějakou dobu nechával být, všechno si to ventiloval na mamince, zatímco já seděl schoulený ve skříni.

Jako dítě jsem si myslel, že za to můžu já. Já a moje problémy se školou už od samých začátků. Vlastně doteď netuším, co bylo u otce spouštěčem k požívání drog. Vím jen, že nás díky tomu brzy uvrtal do obrovských dluhů.

Nechápal jsem, jak s ním maminka mohla vydržet tak dlouho. Byla až moc hodná - ale taky slepá. Asi věřila, že se jí povede mu pomoct se z té závislosti vyhrabat. Nepovedlo.

Časem to ale dospělo až do té fáze, že si otec dokonce začal tahat domů i lehké děvy, a když nebyla mamka na blízku, nedělalo mu problém zmlátit mě. Vlastního syna.