Graffiti - Larry ✔

15

O dva týdny později:

Už jsou tomu více jak dva týdny, co jsem byl poprvé v životě v klubu. Za tu dobu se toho moc nestalo. Spoustu volných večerů jsem strávil v Louiho společnosti, skládaly se z jemných polibků a vzájemného poznávání. Byť je to už asi měsíc, co se známe, přijde mi, jako bych ho znal dlouho. Věděl jsem o něm tak moc, ale přitom tak málo.

Zároveň jsem netušil, co mezi námi teď je. Kamarádi se přeci obvykle nelíbají, ne? Byl jsem zmatený. Nelíbila se mi má nejistota, potřeboval jsem vědět, jak to cítí on, ale nenašel jsem sebemenší odvahu se ho na to zeptat.

Zabouchl jsem dvířka mé skříňky, už mi skončila poslední úterní hodina. Stáhl jsem si kapuci více do čela, venku již od pozdního dopoledne nepřerušovaně pršelo.

Když jsem vyšel ven, viděl jsem před sebou jenom záplavu deštníků a kapucí od mikin. Hustý déšť bubnoval do země, na nerovnostech chodníku se tvořily nevábné kaluže.

Litoval jsem, že jsem ráno neuposlechl tu zrzavou meteoroložku s příliš rudou rtěnkou, která nás v ranních zprávách varovala před nevlídným počasím. S povzdechem jsem vykročil do deště, záviděl jsem Niallovi, jenž už před hodinou odjel autobusem domů.

Brzy se mi mokré oblečení přilepilo na kůži, mé tělo se klepalo zimou. Šel jsem poklidnou chůzí jako vždy, kolem mě se občas mihl neznámý člověk, jehož deštník ovládal spíše vítr, než-li on.

Jako by jen okrajově jsem vnímal auto, které vedle mě prudce zabrzdilo. Zpozornil jsem až v moment, kdy se stáhlo okýnko a z vnitřku se ozval známý hlas, jenž se ztrácel v hlasitém šumění deště.

„Co to tady proboha vyvádíš? Nastup si, vždyť umrzneš!" pro sebe jsem se pousmál, přičemž jsem vzhlédl. Z místa řidiče na mě starostlivě hleděl Louis.

„Víš... myslím, že bych neměl nastupovat do auta k cizím lidem," zazubil jsem se na něj zpoza kapuce, ale ve skutečnosti jsem ani netušil, zda si toho v té dešťové cloně vůbec všiml.

„Promiň chlapče, ale nemám bonbónky. Nabízím jenom bezpečný a suchý úkryt před tímhle počasím," křikl na mě a hlavou pokynul k místu spolujezdce.

„Budeš mít mokrý auto," varoval jsem ho předem, než jsem nasedl vedle něj. Nejdříve jsem se zapásal, načež jsem si batoh položil na klín. Ihned jsem ucítil, jak mě obklopilo teplo a vůně interiéru auta.

„To mám už teď," zasmál se. Mlčky jsem protočil očima a na chvíli se pohledem pozastavil na jeho tváři. Soustředěně se věnoval mokré vozovce před ním. Očima jsem sjel na jeho lahodné rty, jež jsem měl tu možnost už několikrát políbit.

Potřásl jsem hlavou, načež jsem si stáhl mokrou kapuci z vlasů. Kudrliny byly už jen v matném odrazu mokrého okýnka rozcuchané a vlhké.

„Mám tě zavést domů?" přerušil Louis chvíli ticha, které vyplňovalo jenom uklidňující bubnování a šumění kapek do oken.

„To se mě ptáš až teď?"

„Jasně," přitakal Louis.

„A kam jinam?"

„Já nevím. Třeba bys mohl strávit celé odpoledne u babičky," pokrčil rameny.

„Na hřbitově?"

„Co- jo, jasně. Huh, promiň," zakoktal se nervózně, přičemž se na mě omluvně podíval.

„V pohodě," odmávl jsem to rukou.

„A nechceš třeba zajít ke mně?" zeptal se, když zastavil na červené.

„Jo, klidně. I když... nechceš mi tím snad říct, že jsme tu celých těch deset minut jenom tak různě projížděli ulicemi, že ne?"