Graffiti - Larry ✔

8

„Já... no... ehm," odkašlal jsem si. Mé srdce bilo jako šílené, cítil jsem se trapně a nevěděl co mu odpovědět. Zvláštní, jak mě pár jeho slov dokázalo rozhodit. „Asi... děkuju?"

„Teď by jsi mi mohl říct, že si myslíš to samé, akorát o mně," napovídal mi šeptem. Kousal jsem si ret a snažil se neusmívat jako blázen.

„Promiň, nechci ti lhát," ale i tak jsem lhal. V jeho přítomnosti jsem se vždy musel přemáhat, abych na jeho téměř dokonalém obličeji nevisel celou dobu pohledem. To jsem mu ovšem nehodlal přiznat. Jak jinak.

„Mé ublížené ego se ptá, kdo je sakra dokonalejší než já?" otočil jsem k němu hlavu. Přimhouřenýma očima, jejichž barvu zahalovala tma kolem, si mě měřil pohledem.

„Tvoje ublížený ego by mohlo hodit zpátečku. Přece já, sám jsi mi to řekl," zaculil jsem se na něj provokativně. Chvíli mě vraždil pohledem, načež potáhl z cigarety a odpověděl: „Už ti radši žádný komplimenty říkat nebudu."

„Fajn, tak mlč. Přišel jsem sem kreslit, ne se bavit s takovým, takovým... člověkem," nenapadlo mě jediné slovo, které by ho perfektně vystihovalo. Na oplátku se na mě zašklebil. „Nevšiml jsem si, že bych tě k rozhovoru nutil. Navíc mám takovej pocit, že jsi mě tu hledal, huh?"

„To není pravda. A bavím se s tebou jenom proto, aby tu nebylo trapné ticho," namítl jsem, přičemž jsem se přehraboval v batohu. Pevně jsem v ruce sevřel skicář a spolu s tužkami ho položil na svá stehna.

„Nalhávej si cokoliv, oba víme pravdu," v jeho hlase jsem rozeznal úsměv. Hlavou pokývl k věcem na mých stehnech s tichou otázkou na rtech. „Můžu se podívat?"

„Oh... ne, promiň. Nechci, aby to viděl kdokoli cizí," zamumlal jsem a skicář si pevněji přitáhl k hrudi, jako bych ho tím mohl uchránit před jeho zvídavým pohledem.

„Ty mé výtvory taky vidíš," zamručel nesouhlasně.

„Ale ty o mně zase víš víc informací jak já o tobě. Takže... můžu se tě na cokoliv zeptat, když ti své výtvory ukážu?" litoval jsem, že náš jediný zdroj světla je momentálně baterka, jelikož mi svým matným kuželem světla omezovala pohled na jeho tvář.

Chvíli mou nabídku zvažoval, přičemž si mezi prsty převaloval cigaretu. „Jedna otázka."

„Proč trávíš noci a večery tady? To nemáš rodinu nebo prostě jenom žiješ sám?" vyhrkl jsem bez dechu první otázku, co mi přišla na jazyk. Všiml jsem si, že viditelně ztuhl a jeho tvář se bolestivě zkroutila. Očividně jsem svým dotazem zasáhl nějaké jeho citlivé místo.

„Já... já žiju sám, mám vlastní byt v domě na předměstí," tématu rodina se záměrně zcela vyhnul. Nechtěl jsem ho dál rozrušovat, takže jsem si odkašlal a už přemýšlel jakými slovy odvést jeho pozornost. „A chodím sem, protože každý ráno pětkrát v týdnu mám směnu až na osm ráno, přičemž většinou končím docela brzy odpoledne. Mám až příliš volného času, který nemám s kým trávit, jelikož všichni z party nemají nikdy kvůli škole čas. Tedy až na Naomi, ale ta je na můj vkus až příliš vlezlá," rozpovídal se s hlavou opřenou o zídku. Napjatě jsem naslouchal všechno, co říkal a snažil se ho nijak nepřerušovat.

„Sprejováním po zdech tady se snažím uvolnit svou mysl a na chvíli se vyprostit z těch šílených flashbacků, který se mi pořád vrací. Zvláštní, že to dělám prostřednictvím toho, že ty graffiti jsou vlastně o tom, z čeho mi ty flashbacky vznikly," povzdechl si. „No a taky sem lezu ještě mnohem radši, protože... protože... já nevím jak to říct," odmlčel se, aby zakryl své rozrušení, které bylo na jeho hlase silně znát. Mlčel jsem a pohledem se mu snažil dát najevo, že svá slova nemusí dokončovat, pokud nechce.

Na chvíli jsme oba ztichli a jen se navzájem pozorovali. Odvrátil jsem od jeho spalujících očí zrak přesně v ten moment, kdy náhle vyletěl na nohy a ze země vedle něj sebral svůj vlastní batoh, kterého jsem si předtím nevšiml.

„Já-já už musím jít," jeho rozrušení se náhle přeneslo i na mě. Neměl jsem ponětí, co se děje a co ho tak vykolejilo.

„Louisi? Co se děje?" vrávoravě jsem se postavil, měl jsem z toho sezení na chladné zemi úplně ztuhlé svaly na nohou.

„Já už půjdu. Uvidíme se zítra, jo? Dobrou noc," spěšně na mě mávl, načež i se stále zapálenou cigaretou zmizel rychlým krokem ve tmě. Usoudil jsem, že ho nechám být a s myšlenkami na něj, jsem se pohodlněji usadil k zídce.

Pár minut jsem jen civěl na prázdnou stránku skicáře a snažil se vymyslet nový obrázek. Ale nemohl jsem. Nedokázal jsem se přes myšlenky na Louise soustředit.

Už jsem to chtěl pro ten večer zabalit a jít domů s prázdnou stránkou a hlavou plnou zmatených pocitů, když se ozvalo zavibrování mého mobilu. Ostré světlo telefonu mě málem oslepilo. Snížil jsem jas a zmateně civěl na zprávu od Louise.

Louis: protože doufám, že tam znovu potkám toho zelenookýho kudrnáče, který je momentálně to jediný, co mám na svým posraným životě ještě rád

Já: cože??

Nevěřícně jsem zíral na obrazovku, jako by mi můj mobil lhal.

Louis: to, co jsem nedokázal vyslovit nahlas. Je mnohem jednodušší to napsat

Já: myslíš to vážně?

Louis: fakt že jo. Až nezdravě moc rychle jsi mi přirostl k srdci

Louis: kurva, to znělo strašně trapně

Cítil jsem, jak se mi prudce rozbušilo srdce. Odepisování mu bylo zdlouhavé, jelikož se mi neustále třásly prsty, takže jsem pořád psal překlepy.

Já: neznělo. Náhodou je to... hezký vědět, že tě má někdo rád

Louis: začíná se nám to nějak zvrtvávat

Louis: a znělo to trapně. Že já něco říkal

Louis: už se nikdy neuvidíme, jinak v tvý přítomnosti začnu ještě i červenat

Louis: sbohem

Musel jsem se nad představou toho drsňáckého Louise s rudými tvářemi usmát. Rozkošné.

Já: aww. Víš jak roztomilý by bylo, kdyby jsi zčervenal?? :33

Louis: nebylo. A už sakra vypadni z tý střechy, pískle. Zítra jdeš do školy, navíc už mě fakt nebaví sledovat jak jen civíš do skicáře

Prudce jsem zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe. Ve tmě jsem ale ani nikoho vidět nemohl.

Já: ty tu pořád jsi? sleduješ mě?

Louis: ne

Já: dobře

Louis: ale i tak už běž domů. Uvidíme se zítra

Já: fajn. Dobrou noc, Lou

Louis: dobrou, Hazz

Já: je mi jasné, že tu někde jsi :)

Já: a taky tě mám rád

Napsal jsem ještě rychle a odhodil mobil spolu s ostatními věcmi do batohu. Nemohl jsem se přestat blaženě usmívat. Byl jsem rád, že jsem se sem tenhle večer vydal i za cenu toho, že si u rodičů způsobím ještě větší problém.

S batohem přehozeným na jednom rameni jsem se loudal ulicemi domů. Doufal jsem, že se nikdo nedívá z okna. Kdyby ano, měl by možnost ve světle lamp spatřit kudrnatého pitomce, co se loudá po chodníku a usmívá se i na rozkládající se plechovku koly.