Graffiti - Larry ✔

21

Počasí se tu měnilo jako mrknutím oka. Ještě včera mě po celý den hřálo slunce na kůži, zatímco dnes to vypadalo, že se co nevidět spustí déšť. I tak jsem se ale s natěšeným úsměvem na tváři loudal ulicemi k našemu smluvenému místu dnešního potkání. Mé štěstí se ještě více vystupňovalo, když jsem si uvědomil, že mi už za necelý týden začínají letní prázdniny.

Po nějaké době tiché chůze jsem vyběhl schody a pak se přehoupl přes zábradlí. Temná oblaka se dnes vznášela velmi nízko, měl jsem pocit, že se jich mohu pouhým natažením ruky dotknout.

Pevněji jsem sevřel popruh batohu, přičemž jsem se pomalu rozešel k místu, odkud se ozývalo syčení spreje. Byl jsem zvědav, na čem novém Louis pracuje, jelikož mi před nedávnem řekl, že na graffiti inspirovaném jeho minulostí už nehodlá dál pracovat. Když jsem si před nedávnem přečetl jím napsané papíry, nedivil jsem se mu.

Jako lupič jsem opatrně vykoukl zpoza sloupu a se zatajeným dechem na něj pohlédl.

Štiplavý odér barvy mě pálil v nose. Jeho chladné oči cíleně sledovaly každý jednotlivý tah rukou, který vykonal. Byl jsem fascinován detaily, jež zvládl jednotlivými tryskami vytvořit. Přál jsem si ho moct nekonečně dlouho sledovat, ale zároveň jsem nechtěl, aby mě tu takhle spatřil. No, moje plány mi překazilo kýchnutí, které náhle prozradilo mou přítomnost. Otočil se a jeho modré oči se do mě zabodly. Zadržel jsem dech. Na jeho rtech se vyrýsoval úšklebek, přičemž se pomalým krokem vydal ke mně.

„Snažíš se být nenápadný?"

„Ale moc mi to nejde, že?" dovtípil jsem se. Na souhlas se lehce pousmál a rukou, ve které nesvíral plechovku spreje, mi pročísl kudrliny. Odtáhl jsem se od něj a opatrně si ze zad shodil batoh.

„Na čem právě pracuješ?" zeptal jsem se zvědavě, přičemž jsem chtěl vystoupit zpoza něj, abych se mohl sám podívat. On mi ale naschvál dal ruku před oči, abych nic neviděl.

„Na tobě."

„Cože?" odstrčil jsem jeho dlaň a nechápavě na něj pohlédl.

„No..."

„Počkat, nechceš mi snad říct, že můj obličej právě teď maluješ na zeď, že ne?!"

„A co když jo?" nejistě se poškrábal na zátylku, přičemž na mě rádoby nevinně pohlédl.

„Já tě fakt zabiju," zamumlal jsem si pro sebe a obešel ho, abych se konečně mohl podívat, jak to vypadá. Louis mě ale rukama chytil za pas a přitáhl k sobě. Chtěl jsem ho od sebe odstrčit, ale jeho stisk byl zatraceně silný.

„Nedívej se. To je překvapení," cítil jsem, jak mě pomalu ovládá silné nutkání ho něčím přetáhnout po hlavě.

„Překvapení? Sakra Louisi, vždyť můj ksicht uvidí kdokoli, kdo sem přijde!"

„Ale notak... vždyť se tě snažím vyobrazit přesně tak krásně, jak vypadáš i ve skutečnosti," zamručel, načež mi na odhalený krk vtiskl jemný polibek.

„Tak to jsem zvědav," zabručel jsem, přičemž jsem bezmyšlenkovitě naklonil hlavu na stranu, aby měl lepší přístup. Jeho rty mi na pokožce zanechávaly motýlí polibky. Všechny ty doteky byly tak nové. Srdce mi z nich splašeně tlouklo, dech se mi zadrhával a po celém těle mi naskakovala husí kůže.

Chvíli jsem jen tiše postával a užíval si všechny ty příjemné pocity, než se mi v myšlenkách zrodil nápad. Vtiskl jsem Louisovi pusu na líčko a s jasnou nechutí se odtáhl.

„T-tak já tě taky nakreslím," hlas jsem měl stále roztřesený, tváře mi zrudly višňovou červení.

„Cože? Na zeď? Spreji? A ty?!" ublíženě jsem našpulil rty, když jsem v tónu jeho hlasu rozeznal zděšení z toho, že bych měl ještě někdy sprejovat.

„Ne, tak ne. Myslím nakreslit, jako tužkou na papír a pak tě tu vyvěsím," jeho tvář rozjasnil spokojený úsměv. Pažemi mi znovu objal pas a pomalu mě donutil couvat až ke zdi, o kterou jsem se zády opatrně opřel.

„Ty ze mě dneska nedáš ruce, co?"

„Ne," koutky roztáhl do rošťáckého úsměvu, který mu neskutečně slušel, a s tichým smíchem špitl: „Mimochodem... moc rád budu tvůj model. Klidně ti zapózuji i nahý, jestli teda budeš chtít."

Překvapeně jsem zamrkal, načež jsem znovu zrudl až po kořínky vlasů. Netušil jsem, co mu mám sakra odpovědět. Z přemýšlení mě vyrušil jeho smích. Naštvaně jsem ho lehce praštil do ramene a odfrkl si: „Ty mě naschvál uvádíš do rozpaků. Za tohle ti nakreslím čtyři nohy a nos jako Pinocchiovi."

„Ale to budu ošklivý," zaprotestoval. S úšklebkem jsem mu trochu uhladil vlasy, jež se mu vlivem větru rozcuchaly.

„Což je taky účel. A pojď už malovat," vymanil jsem se z jeho sevření a rozešel se ke svému batohu, odkud jsem vytáhl svůj velký skicář a pouzdro se všemožnými kreslícími potřebami.

„Nepotřebuješ mě jako svého modela?" zeptal se mě Louis, když jsem se usadil zády k nově posprejované zdi. Hodlal jsem dodržet to, oč mě předtím požádal. Nepodívat se na jeho výtvor, dokud nebude hotový.

„Myslím, že tě zvládnu nakreslit i po paměti," odpověděl jsem a otevřel skicář na prázdné stránce. Slyšel jsem za sebou jeho tiché kroky a pak už jen syčení spreje. Chvíli jsem zíral na sněhově bílý papír, přičemž jsem přemýšlel, jak ho nakreslím. Zrak jsem zvedl k těm temným mračnům, jež mě jen utvrdily v tom, že chci Louise vyobrazit tak, jak ho mám nejraději. S rozcuchanými vlasy a rozkošným úsměvem, jenž mu pokaždé jako hvězda naprosto rozzářil tvář.

*****

Nějakou dobu jsem byl do toho kreslení tak zabraný, že jsem si ani nevšiml Louise, jenž po mně něco chtěl. Leknutím jsem nadskočil, když mi jeho ruka přistála na rameni.

„Harry?"

„Hm? Co potřebuješ?" svůj prozatímní výtvor jsem zakryl rukou a vzhlédl. Louis si přiklekl ke mně a pohledem si přeměřil můj obličej.

„Usměj se," zašeptal. Zmateně jsem na své tváři vyloudil něco jako úsměv, i když to dle jeho výrazu vypadalo spíše jako úšklebek.

„Ne tak křečovitě."

„Ale já se neumím usmívat hezky, když to zrovna někdo chce," Louis přemýšlivě nakrčil obočí, než se rychle natáhl a rukou mě začal lechtat na břichu. Hlasitě jsem vyjekl a neubránil se smíchu, zatímco jsem se snažil odtáhnout z jeho dosahu. Líčka jsem měl zrůžovělá, neznal jsem nikoho jiného, kdo by byl schopný mě tolikrát přinutit zčervenat během pár minut. Po chvilce svou dlaň stáhl a vypadal, jako by si chtěl mou tvář vtisknout do paměti.

„Máš roztomilé ďolíčky."