Graffiti - Larry ✔

9

Do ušních bubínků mi proudila uklidňující hudba. Stál jsem se sluchátky v uších na chodbě opřený o svou skříňku, přičemž jsem se v těch málo početných skupinkách spolužáků, snažil najít Nialla. Netrpělivě jsem podupával nohou, netušil jsem, kde se ten blonďák po vyučování zase toulá.

Po chvilce zírání na prázdnou školní nástěnku, mi na rameni přistála ruka. Vytáhl jsem si sluchátka z uší, ovšem vzápětí toho ihned zalitoval. „Hej, už máš hotovej ten projekt do literatury?"

„Ještě ty mi to připomínej," protočil jsem nad Niallem očima a rozešel se chodbou k východu. Slunce mě venku nepříjemně pálilo a jeho paprsky mi mířily do očí.

„Nemáš, co? No jo, měl bys přestat každej večer zdrhat z domu a pro jednou trochu zabrat," kázal Niall, mezitím co se s plnou pusou brambůrků belhal za mnou.

„Zníš jak moji rodiče," poznamenal jsem. Rukou jsem si pročísl vlasy a rychlejším krokem se vydal na cestu k mému domovu.

„Poslyš, jak vůbec vypadá ten Lewis? Je alespoň hezkej, když kvůli němu utíkáš z domu?" zahuhlal mezi žvýkáním Niall.

„Jmenuje se Louis, ne Lewis. A ne, neutíkám jenom kvůli němu z domu," koutkem oka jsem zaregistroval nevěřícný škleb, který se blonďákovi usadil na rtech.

„To je v tom jméně takovej rozdíl?"

„Je to jako kdybych ti začal říkat Nail místo tvého skutečného jména," uchechtl jsem se.

„To kdyby sis zkusil...," zamumlal, přičemž si do úst strčil další hrst brambůrků. „No, a je teda hezkej? Na stupnici jedna až deset."

Sklopil jsem pohled na své tenisky a snažil se ovládnout úsměv, jenž se mi dral na tvář, když jsem si vzpomněl na minulý večer/noc. Nedokázal jsem Niallovi odpovědět, jelikož se mi nechtělo Louisův vzhled hodnotit podle nějaké přihlouplé stupnice, kterou jsme začali používat už v prváku.

„Já... nevím," kopl jsem do malého kamene, který mi ležel u nohou, a otočil se na Nialla. Netušil jsem, jak si dokázal sůl z brambůrků roznést po celém obličeji, ale víc mě namíchl jeho vševědoucí škleb. „Jo takhle... jsem nevěděl, že se ti až tak moc líbí."

Už podruhé jsem nad Niallem protočil očima a raději se mlčky zaměřil na cestu před sebou. Byl jsem rád, že slunce překryly husté mraky, jelikož už tak mi v tričku a rozepnuté košili přes něj, bylo teplo.

„Hele, kdy ti skončí to domácí vězení nebo co to zase máš? Mohli bychom u nás zase udělat přespávačku," zeptal se blonďák, přičemž zmuchlal prázdný obal a ledabyle si ho strčil do kapsy mikiny.

„Až si zlepším průměr."

„Aha... takže nikdy," konstatoval Niall suše. Mlčky jsem přikývl a pevněji sevřel popruh batohu. Kolem nás se míhala auta, která bloudila po rozlehlém parkovišti před velkým obchoďákem. Byli jsme už kousek od mého domu.

„Viděl jsi dneska toho učitele ma-," ohlédl jsem se na Nialla, když znovu promluvil, ale mnohem více mě zaujaly dvě postavy, jež právě vycházely z obchodu. Louis a Zayn. Oba nesli velké tašky přeplněné plechovkami sprejů.

„A hele! To je ten Lewis, že?" ani jsem se neobtěžoval Nialla opravovat, jelikož jsem pohledem ulpíval na těch dvou, kteří si to rychlým krokem mířily k černému Chevroletu. Asi měli hodně naspěch.

„Pojď, jdeme," zatáhl jsem Nialla za rukáv a začal ho táhnout za roh na další ulici.

„Co to děláš? Já se chci seznámit," namítal blonďák naštvaně. „Na to bude čas jindy. Teď by to bylo moc trapný," zamumlal jsem, čímž jsem Nialla donutil přestat neustále protestovat.