Graffiti - Larry ✔

5

Zbytek cesty autem proběhl v tichosti. Netrvalo dlouho, než jsme zastavili u jednoho domku, jenž nijak zvlášť nevyčníval v ulici. Abych řekl pravdu, od nejbohatších lidí v tomhle městě jsem očekával nějakou moderní vilu, ne naprosto normální domek. Vysoký plot se zámkem bylo to jediné, čím se lišil od ostatních.

„Pojď, už tam čekaj," pobídl mě Louis, načež jako první vystoupil z auta. S povzdechem jsem ho následoval a doufal, že nebudu litovat svého rozhodnutí utéct z domu.

Ulice byla prázdná, žádné jedoucí auto, žádní lidé. Tak, jak mi to vyhovuje. Všiml jsem si dvou dalších aut, které stály zaparkované hned za Louisovým. Asi patřily někomu z party.

Očima jsem mžoural na Louise, jenž právě bojoval se zámkem na brance.

„Nemám to odemknout za tebe?"

„Hele, to že jsi asi o půl hlavy vyšší z tebe nedělá siláka," prskl na mě mírně podrážděně kvůli své nešikovnosti.

„To jsem neřekl," bránil jsem se. „Ale s takovou tu budeme stát až do večera."

Louis mi věnoval jeden ze svých nehezkých pohledů, čímž mě donutil zmlknout. Bylo zbytečné se s ním o čemkoliv dohadovat.

„Kurva!" zanadával nahlas. Nevěřícně jsem si protřel obličej dlaněmi, když jsem si všiml jeho ruky, kde mu na klíčence zůstala jenom půlka klíče. Druhá uvízla v zámku.

„No...," dramaticky jsem se odmlčel. „to se ti teda vážně povedlo."

„Za to můžeš ty," odfrkl si, přičemž do branky naštvaně kopl. Byl jsem rád, že od něj mám odstup minimálně tři metry, jako naštvaný se jevil docela nevyzpytatelně.

„Já? Vždyť jsem se toho klíče ani nedotkl! Jak za to asi můžu?" rozhodil jsem nechápavě rukama.

„To... svou přítomností! Když na mě tak civíš, tak se nemůžu na nic soustředit," blekotal nějaké logické vysvětlení jeho sprostého obvinění.

„Jo ták... jsi mi měl říct hned, že tě rozptyluju," zazubil jsem se na něj.

„Tohle je vážná věc, Harolde! Teď budu muset někomu volat a fakt se mi nechce čekat, než přijede."

„A nebo...," zaklonil jsem hlavu, abych si změřil, jak je plot vysoký. Dle mých nepřesných odhadů maximálně čtyři, pět metrů.

„Nebo co?" zeptal se Louis netrpělivě.

„Nebo bychom ho mohli přelézt. Je to úplně normální plot, ne? Žádný proud, nic takovýho," sledoval jsem, jak se Louisovi pomalu rozlil po tváři šibalský úsměv.

„Jdeme na to," zamumlal, přičemž k plotu přistoupil. Vypadal jako naprosto klasický pletivový drátěný plot, ovšem byl mnohem mohutnější a konce drátků mu lehce trčely do prostoru. Docela nebezpečné, kdyby někdo nějak zakopl a spadl na plot.

„Dávej bacha, jo? Zastavovat krvácení neumím, místo masáže srdce bych ti namasíroval leda tak žaludek a mrtvolu s partou fakt seznamovat nechci," říkal, přičemž se opatrně posouval do první poloviny plotu. Radši jsem jeho slova nekomentoval a pomalu začal šplhat za ním.

Oba jsme byli zrovna v polovině, když na nás začala nějaká stará paní kousek od nás pokřikovat. „Hej, lupiči! Koukejte zmizet, než na vás zavolám policajty!"

„Ne! Paní Marlingová, to jsem já, Louis. Ten, co vám před dvěma měsíci spravoval auto," vysvětloval o poznání tišším hlasem, přičemž už pomalu dosahoval vršku plotu.