Graffiti - Larry ✔

16

„Hm, jsi tak pohodlný. Nemůžeš být můj méďa na každou noc?"

„Já myslím, že bych tě z té postele spíše skopnul," zamumlal jsem potichu. Představa nás dvou v jedné posteli byla sice hezká, ale také na dosah vzdálená.

„Vystydne nám čaj," ozval se Louis, načež mě propustil ze svého pevného sevření. Na protest jsem zamručel a znovu k němu napřáhl paže, ale bylo mi to k ničemu. Jen se zasmál a napil se ze svého šálku teplé tekutiny.

„Jak jsi se vůbec dostal ke graffiti?"

„To je už... pár let. Vlastně mi kouzlo tohoto typu umění ukázal Zayn. A jelikož mi kreslení tužkou nikdy moc nešlo, tak jsem do té doby jenom maloval na plátno," pozvedl jeden koutek rtů do křivého úsměvu. Trochu jsem si poposedl, přičemž jsem se natáhl pro svůj hrníček sladkého čaje.

Dnes byl Louis až neobvykle sdílný. Vycítil jsem šanci na zeptání se ho na cokoliv, co mi ještě ani slůvkem nenastínil. Na jazyku mě sice pálily otázky, které jsem si přál vyslovit, ale nechtěl jsem ho nijak rozrušit špatně mířenými dotazy. Alespoň dnes ne.

„Znáš Zayna už dlouho?"

„Asi osm let. Kdysi mi s jeho rodiči hodně pomohl," více svou odpověď nerozvedl, čímž mou zvědavost ještě více podráždil. Ale i tak už jsem se ho na nic dalšího nezeptal.

„Kdy musíš být doma?" vzhlédl jsem od svých dlaní k tichým hodinám na zdi. Bylo půl paté. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl napsat mamce, že přijedu domů později. Automaticky jsem rukou sáhl do kapsy od půjčených tepláků, ale mobil zůstal v batohu v autě. Možná na mě bude potom naštvaná, ale nyní jsem si tím nehodlal kazit odpoledne.

„Do sedmi," odpověděl jsem nakonec.

„Plánuješ si někdy zkrátit vlasy?" položil mi ihned další otázku, přičemž tázavě nadzvedl obočí. Odložil hrnek jenom aby mi prsty prohrábl vlhké prameny, jež mi dosahovaly až lehce po ramena. Přivřel jsem oči, jeho dotek mi byl příjemný.

„Co- já... v nejbližší době ne. Proč se ptáš? Nelíbí se ti můj účes snad?" nebudu lhát, trošku mě to zamrzelo.

„Ne, to vůbec. Já se jen ujišťuji, že ještě zůstaneš mou princeznou," v jeho nebeských očích jsem zahlédl záblesk čehosi. Nedokázal jsem to rozluštit, více mě totiž zaujala jeho slova, která si má mysl snad musela jenom vymyslet. Určitě se mi jen zdála. Nebo ne?

„Tvou?" zopakoval jsem po něm potichu. Pohledem jsem hypnotizoval jeho tvář, čekal jsem na jakoukoliv změnu, která by mi prozradila veškeré myšlenky, jež se mu právě toulaly v mysli.

„No... jasně. Já totiž... chtěl jsem jenom...," cítil jsem srdce, které mi zběsile tlouklo v hrudníku. Napjatě jsem se zatajeným dechem čekal, až ze sebe konečně dostane ta slova, která mu uvízla v krku.

Bezradně se rozhlédl po místnosti, jako by mu mohly nehybné věci našeptat, co má právě říct. Jednou rukou jsem pro uklidnění sevřel tu jeho, čímž jsem upoutal jeho pozornost. Modré oči se zabodly do našich propletených dlaních, všiml jsem si nepatrného pousmání, jež se mu vyloudilo na rtech.

„Co jsi chtěl?"

„Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli... uhm, jestli by jsi nechtěl být můj přítel?" poslední slova jen zašeptal. Svůj pohled plný nejistoty pozvedl k mé tváři. Nemusel jsem se dvakrát rozmýšlet, abych znal odpověď na jeho otázku. Chtěl jsem vyslovit to jediné kouzelné slůvko, ale v krku se mi usadil knedlík, který mi znemožnil cokoliv říct. Mé rty někdo nejspíš přelepil páskou a celé tělo zparalyzoval, nezmohl jsem se na jediný pohyb. Dokázal jsem mu jenom tupě zírat do očí, v nichž každou vteřinou pomalu pohasínal maličký plamínek naděje.

„Nebo... zapomeň na to," mé tělo náhle opustila veškerá jeho blízkost, má dlaň zůstala ochable ležet. Osamocená a chladná. Otočil se mi zády, chystal se zvednout, když jsem ho na poslední vteřinu chytil za ruku a stáhl zpátky k sobě.

„Rád se stanu tvým přítelem," můj hlas zněl sice přiškrceně, ale alespoň jsem konečně dokázal promluvit.

„Vážně?" jeho tvář jako by se štěstím rozjasnila, roztomilý úsměv mu hrál na rtech.

Zběsile jsem začal přikyvovat hlavou, už jsem se nezmohl na další slůvka. Louis se jen zasmál a vrhl se na mě. Doslova. Zády jsem padl na gauč, jeho tělo se na mě tisklo a příjemně mě hřálo. Musel jsem působit, jako bych si před chvílí vzal nějaké návykové látky, jelikož jsem se nedokázal přestat smát. Jeho jiskřící oči si měřily mou tvář, musel se podpírat na loktech, aby mě úplně nezalehl.

Mé srdce z naší blízkosti zběsile tlouklo, všechno to pro mě bylo tak nové. Vždy jsem si myslel, že zůstanu sám, jelikož mě nenapadal jediný člověk, jenž by měl o mou otravnou maličkost zájem. Inu, někdo se našel.

„Tak už mě polib, můj nový princi," uculil jsem se na něj. Tiše se zasmál, načež se ke mně více nahnul a spojil naše rty v jedny. Kdybych někdy potřeboval nějakou terapii, jistě by mi stačily jenom jeho polibky. V mém těle se při každém doteku jeho lahodných rtů na mých rozprostil příjemný klid. Cítil jsem konečky prstů jedné jeho ruky, jež mi pomalu přejížděly po tváři.

Nespokojeně jsem zamručel, když jeho ústa zmizely z mé blízkosti. Pootevřel jsem oči, do kterých mě ihned udeřila oslňující zář slunce, jež právě vyšlo zpoza mraků. Déšť ovšem stále přetrvával, kapičky pořád tančily po vnějších stranách oken.

Zamrkal jsem a pohlédl na tu líbeznou tvář, která patřila nyní již mému příteli. Stále mi to přišlo spíše jako sen. Splněný sen. Všechno se to dneska tak rychle vystupňovalo. Všechny chvíle s ním byly jako z nějaké pohádky. Pohádky se šťastným koncem. Bude tedy i tenhle vztah mít šťastný konec?

„Podívej, Harry! Duha!" z mých myšlenek mě vytrhl Louis, jenž ze mě náhle slezl a za ruku mě vytáhl do stoje. Zmateně jsem za ním doklopýtal až k oknu, kde jsem málem vrazil obličejem do skla. Rukou jsem si zastínil oči před sluncem a pohlédl na oblohu, po níž se opravdu táhla jasná a zářící duha.

„To je znamení," pronesl Louis, když ke mně znovu obrátil svůj pohled.

„Nebo náhoda," přimhouřil jsem rádoby přemýšlivě oči, přičemž jsem se k němu znovu nahnul a jemně ho políbil.

Bylo to všechno tak krásné, až se to zdálo těžko uvěřitelné. Nic přeci v životě netrvá věčně a takové obrovské štěstí si musí někdy vybrat svou daň. I kdyby až za několik let.

A taky se tak později jednoho dne stalo.