Graffiti - Larry ✔

3

O tři dny později:

Rukou jsem si podpíral hlavu, přičemž jsem nevnímal výklad profesora matiky. Po další probdělé noci v pořadí, jsem na pár minut usínal v každé hodině. Nikdo si mě nevšímal, Niall měl úplně odlišný rozvrh, takže jsem se neměl s kým bavit.

Připadal jsem si neskutečně osaměle, celé dny jsem strávil kreslením v opuštěné budově. Nerad to přiznávám, ale popravdě mě trochu mrzelo, že se Louis už od té noci nikde neobjevil. Nedokončil ani své načaté graffiti.

„Pane Stylesi? Když mi tu v hodině spíte, jistě už probíranou látku chápete. Pojďte vypočítat tenhle příklad," zpod přivřených víček jsem zíral do vousaté tváře starého matikáře.

„Hm," zamručel jsem a neohrabaně se zvedl ze židle. Po cestě k tabuli jsem málem zakopl o své vlastní nohy, načež jsem s fixou v ruce stanul před příkladem.

„Nevím," vydechl jsem po chvíli předstíraného přemýšlení otráveně a otočil se na mračícího se profesora.

„V tom případě začněte dávat pozor. Spát máte v noci, ne přes den ve škole," poučil mě. Bez odpovědi jsem ignoroval pohledy spolužáků a svezl se zpátky na židli.

Nudný pátek mohl pokračovat.

*****

„A nechceš o víkendu někdy zajít ven?" zeptal jsem se Nialla, když jsem ho po škole doprovázel na autobusovou zastávku.

„No... už jsem se domluvil s lidmi z kroužku. Pojedeme k Lucasovým prarodičům na chatu. Takže sorry, kámo... můžeme někdy příští týden, jestli chceš," huhlal blonďák skrze sousto kuřecího sendviče.

Kopal jsem před sebou do kamínku a uvědomoval si, že budu zase sám. Tak jako vždycky.

„Tak jo. No... užij si to, j-já už asi půjdu," mávl jsem na zmateného Nialla, než jsem rychlým krokem změnil směr.

„Zítra ti zavolám!" křikl na mě z dálky můj jedinej kámoš, ale nedočkal se žádné odpovědi. Z kroku jsem rázem přešel do běhu, směřujíc na mé oblíbené místo. V uších mi tepalo, vnímal jsem jen vítr, jenž mi cuchal vlasy a pot, který mi stékal po zádech. Jarní svit slunce se do mě opíral a agresivně mi mířil přímo na oči. Litoval jsem, že nemám kšiltovku, jelikož jsem z toho slunce málem oslepl.

Vběhl jsem mezi stromy na kraji městečka a z běhu přešel do kroku. Ztěžka jsem popadal dech, přičemž jsem si dlaněmi otíral zpocený obličej. Mikina s tričkem se mi lepila k tělu a byla nesnesitelně mokrá.

Funěl jsem jako slon, když jsem vycházel ty prokleté schody. Dneska mi dávaly zabrat, což se normálně nestávalo. Už automaticky jsem přelezl polorozpadlé zábradlí a vydal se po té straně střechy, nad kterou byl díkybohu lehký přístřešek, jinak by tu ty strávené dny v létě byly nesnesitelné.

Zvuk něčeho spadnout na zem mě donutil vzhlédnout. Zpoza sloupu se ke mně pomalu kutálela prázdná plechovka spreje. Zvedl jsem ji a pár kroky došel ke sloupu.

Menší postava v černém oblečení se právě přehrabovala ve svém batohu. Se skousnutým rtem jsem pozoroval ruku v ochranné rukavici, jak nejdříve protřepala novou plechovku spreje, než vyměnila trysku.

„Vím, že mě sleduješ, Harolde," pronesl Louiho hlas, než se na mě celý otočil a sundal si kapuci.

„Neříkej mi Harolde, zhulenče," zamračil jsem se na něj a hodil mu prázdnou plechovku. Obratně ji chytil, než ji vrátil do batohu.