Fine Line: Hvězdná noc - Kniha druhá

22. The end

Louis Fox_ie01

Harry TPWK-writer

Den loupeže

Všichni se připravují na velkou akci. Jediné co u mě přichází v potaz je, že budu s Niallem sedět v autě. On musí na dálku vyřadit zabezpečení, takže mu budu dělat řidiče. V podstatě budeme úplně mimo a sledovat všechno z povzdáli pár metrů.

Kluci oblečení do černého sedají do aut, mě s Niallem nechají odjet první a dají nám desetiminutový náskok. Než se vydají za námi. Zastavuji u krajnice na druhé straně muzea. Niall otevírá notebook a nabourává se na jejich wi-fi a přes ni na bezpečnostní systém. Přijíždí druhé auto, které řídí Zayn.

Do auta nasedáme mlčky s těžkými srdci. Jde vidět, že ani jeden nejsme ve své kůži. ,,Taky máte tak blby pocit?" ozve se Liam ,,Jo." souhlasím. ,,Neměli jsme do toho jít. Říkal jsme to." prskne Zayn. ,,J vím Zayne." dám mu za pravdu. Zmateně se na mě zadívá přes zpětné zrcátko. ,,Ty mi dáváš za pravdu?" diví se. ,,Jo. Nejsem čůrák, abych to nepřiznal. Nechci se hádat Zee. Ne teď." Nemůžu se teď naštvat. Musím se soustředit. ,,Já taky ne." usměje se na mě Zayn. Liam na nás spokojeně kouká. Myslím, že po téhle akci se se Zaynem definitivně usmíříme. Taky bylo na čase.

Zastavíme před galerii a Zayn se na nás zadívá. ,,Kdyby se něco posralo, prostě nechte vše být a zdrhejte jasný. Nic není důležitější než, aby jsme se tady zase sešli " Vidím starost v Zaynově, jinak vždy naprosto klidné, tváři a vůbec mi to na klidu nepřidává. ,,Zee kdyby.... Kdyby cokoli... Prostě, postarej se o Harryho jasný?" Mám stažené hrdlo a vůbec mi to nejde přes rty ale.... ,,I o Nialla Zayne. Dej na ně pozor....kdyby... něco." dodá Liam stejně přiškrceným hlasem. ,,Dám, ale nebude to potřeba. Bude to v pohodě, vrátíte se." Jde poznat, že ani Zayn svým slovům nevěří.

,,Tak jo. Jdeme na to." vydechnu těžce. V žilách mi proudí adrenalin, tentokrát je to ale jiný. Cítím nepříjemné mrazení v zádech, žaludek se mi bolestivě stahuje a v krku mám sucho. Jakoby celé mé tělo ochromil strach. Při každé jiné akci v těchto chvílích, cítím vzrušení, nadšení... Dnes ne a to mě děsí. Poprvé jsem k smrti vyděšený.

Zayn zůstává v autě, já s Liamem se vydáváme do galerie. S každým dalším krokem cítím nejistotu a vidím, že Liam na tom není jinak. Kývne a pomoci duplikované karty otevírá dveře. Žádná ochranka tu není, bezpečnostní systém je vyřazen. Tím se uklidňuji, ale vůbec to nepomáhá.

Tmou procházíme až k našemu cíli. Liam se dotkne mého ramena, aby mě upozornil na odbočku, malém vyletím z kůže. Kývnu na souhlas, zabočujeme doprava a po schodech se vydáváme do patra. Není to velká galerie, nechápu že zde vystavují takový obraz. Kdo jim to povolil, kdo to zařídil?

Projede mnou naprostý děs, nemůže Samuel spolupracovat s policii? Nemůže to být past? Vylákali nás sem... Mohl takhle usmlouvat nižší trest pro Theodora? Ne to ne. To přeci... Nejraději bych vzal nohy na ramena a zdrhl.

Přijde mi jako by tma byla mlha, která nás dusí a pohlcuje. Nehlučně se dostáváme k obrazu. Je nádherný, neubráním se myšlence jak by se vyjímal v mé ložnici. Vždy jsem toužil po obrazu od Van Gogha.

Rám sundáme ze zdi, je připevněn jen čtyřmi šrouby. Žádná čidla na pohyb, žádný alarm, nic. Je to neuvěřitelně snadné až mě to děsí. Opatrně vyndáme plátno které stočíme do obalu.