No again, please [l.s.] (CZ) ✔︎

XXXI.

" Co po mě chcete?" zeptal jsem se značně vystrašeně.  Nevěděl jsem, co od něho mohu očekávat. Myslím, že by byl schopný mi udělat cokoli, přeci jen mě už unesl.

" Je to prosté, Hazz, chci tvé tělo" zašeptal tiše stále zády ke mě sedíc na židli. Neměl jsem šanci zahlédnout byť jen jeho blbé vlasy a to mě celkem užíralo. Rád bych věděl, jak vypadá můj únosce.

" Mé tělo?" zeptal jsem se víc než překvapeně. Cože to prosím pěkně po mě chce?

" Ano tvé tělo, tvou duši a především tvé srdce velikosti hrášku" zavrčel. Už nebyl nijak milý, což nevěstilo nic dobrého.

Měl jsem chuť utéct, ale nebylo kam.

Schovat se, bylo by to k ničemu.

ŘVÁT, ale to by mi bylo ještě víc k ničemu.

No všemi způsoby, bych ho akorát nakrkl ještě víc a to jsem asi nechtěl.

" Ale, ale proč to chcete?" zeptal jsem se nechápavě.

Nechápal jsem, proč by po mě můj únosce chtěl celkově celého mě.

" Na to je velice jednoduchá odpověď, Hazz" slyšel jsem snad náznak úsměvu? Ne to není možné.

" Vážně, nepřijde mi" odvětil jsem lehce tiše, nevěděl jsem, zda ho to nerozčílí.

" Ano je, zkus trošku přemýšlet, vždycky jsi býval tak chytrý a bystrý" zavrněl.

" My se snad známe?" zeptal jsem se.

" A o známe" souhlasil muž. No to si děláte prdel.

" Otoč se, chci tě vidět, když už jsi mě unesl, tak mám aspoň právo vidět, jak vypadáš"

" Tvé přání je mým rozkazem" odvětil a otočil se na židli čelem ke mě.

Zalapal jsem po dechu.

" Louisi?!"

~~

HEHE