No again, please [l.s.] (CZ) ✔︎

XXXII.

"Louisi? Jsi to ty?" optal jsem se podruhé, když se mi nedostalo z jeho strany žádné odezvy, jen na mě zíral, ale jeho ústa zůstala němá.

" Louisi, prosím" přešel jsem k němu pár kroky blíže.

" Prosím" vypustil jsem, aniž bych o tom věděl.

" Oč prosíš?" zeptal se mě a já ztratil všechny slova, jež draly se mi ještě před pár sekundami na jazyk.

" Najednou mlčíš. Když nemáš, tak mluvíš, ale jakmile bys měl mluvit, mlčíš jako hrob." zamumlal po pár minutách.

" Jsi to ty?!" šeptl jsem tiše. Nevěděl jsem zda to byla otázka či prostě pouze konstatování.

" Kdo jsem, Hazz?" optal se a naklonil hlavu na stranu.

" Louisi" oněmněle jsem na něho zíral, než jsem se vrhl vpřed.

Přesně na něho, do jeho úžasné náruče, kde jsem mohl čichat do nekonečna jeho neodolatelnou vůni, tam, kde jsem se cítil bezpečně.

" Louisi, jak, proč-" zradil mě hlas a moje tělo ovládly vzlyky.

Louis mě pevně sevřel ve své náruči a opatrně mě políbil na temeno hlavy.

" Pšššššš." zašeptal a začal se mnou lehce pohupovat že strany na stranu.

" Všechno je dobré" šeptal mi do ucha.

Měl pravdu. Teď už bylo všechno dobré.

Byl jsem u něho v náručí.

Teď bylo všechno naprosto perfektní.