Artemis: The Seventh Avenger

01 [06]

☆☆☆

Zvládla jsem si rychle vzít své zbraně, když jsem prošla kolem svého pokoje.

Neměla jsem ale příležitost, abych si zavázala nohu. Krvácení zpomalovalo, takže jsem si myslela, že to nebude velký problém.

„Kapitáne, kde jsi?" Zmáčknu si sluchátko a čekám na odpověď.

Steve odpoví skoro okamžitě. „Motor tři."

„Rozumím, jsem na cestě," odpovím a bojuju skrze bolest, zatímco běžím chodbou.

Dostanu se tam právě včas, abych zachytila dva muže přibližující se za Stevem na římse nade mnou.

Založím dva šípy do luku a namířím přímo nad Stevovo rameno. Je to těsně, ale zvládnu se trefit.

Oba muži se složí na zem hned, jak mé šípy najdou svůj cíl, a Steve dobojuje s dalším.

Steve se překvapeně rozhlédne kolem, zírá na dva padlé narušitele s otevřenou pusou, a když se otočí, konečně si mě všimne.

„Díky," řekne bez dechu.

„Kdykoliv, Kapitáne." Usměju se.

Ruka s lukem mi vystřelí nahoru, jakmile se otočím, rychle tak sejmu dalšího narušitele za sebou, než se přesunu na dalšího.

Stiskem tlačítka se luk splácne do jakési hole. Udělám kotoul dopředu a vyhnu se tak kulce, kterou na mě vystřelí.

Holí přejedu nízko nad zemí, mířím na jeho nohy, a jakmile jsem dost blízko, podrazím mu je. Přistane na zemi, tvrdě a já ho dodělám ránou do obličeje.

Kapitán seskočí z římsy a přistane vedle mě, přičemž sundá posledního protivníka.

„Vypadá to, že jsme si kvit," zažertuju.

Mezi nádechy se mu podaří usmát. „Vypadá to, že ano."

„Sakra. Rozcuchali ti vlasy." Využiju příležitosti jej podráždit a natáhnu se a odstrčím mu rozcuchané vlasy z obličeje, jsem překvapená, že jsou jemnější, než už vypadaly.

Zasměje se a sleduje, jak projdu kolem něj. Jeho oči jsou naplněné emocí, kterou tak úplně nedokážu rozeznat, ale je to něco mezi pobavením a rozrušením.

Začnu lézt po žebříku na straně a na římsu hned u panelu.

„Takže máš zatáhnout za tu červenou páku, až ti řekne, že?" zeptám se.

Připojí se ke mně na kraji. „Jo, jak jsi to věděla?"

„No, je to jednoduché," začnu. „Je to kontrolní jednotka statoru, takže může obrátit polaritu na dost dlouho, aby se uvolnil manglev a to dá Starkovi dost času na to..." Přestanu mluvit a ohlédnu se po Stevovi, který teď má zmatený výraz v obličeji.

„Nemáš ani ponětí, o čem mluvím, že ne?" zeptám se.

„Myslím, že žádný normální člověk by neměl," řekne s úšklebkem.

Zalapám po dechu a hraju uraženou. „Vy mě nazýváte divnou, Kapitáne?"

„No," pokrčí rameny, „divné je super. Divné se mi líbí," řekne.

Nemohla jsem si pomoct a zachechtala jsem se. „No, díky. Taky se mi líbíš." Rychle si ale uvědomím, co jsem řekla.

Kapitán na mě pozvedne obočí, na obličeji má nečitelný výraz.

Spadne mi brada. Ponížená sama ze sebe hledám slova.

„N-no, však víš, ne tamtím způsobem," blábolím. „Prostě normálně, jako kamarádi- nebo spíše kolegové. Je to v pohodě, jestli mě nevidíš jako kamarádku-"

Rychle mě přeruší kulky namířené naším směrem. Pro jednou v životě jsem ráda, že na mě střílí.

Steve jde okamžitě do akce. Zvedne zbraň, kterou tady nechal jeden z předchozích útočníků a začne střílet zpátky.

Dám šípy na místo a nechám je vystřelit hned, jakmile zamířím. Dva z nich jdou k zemi, což zanechá jednoho, který se kryje za zdí a je mimo dohled.

Poslední narušitel vykoukne ze svého krycího místa a párkrát vystřelí. Stáhneme se zpátky, zatímco na nás dolů prší kukly. I tak zvládnu založit jeden poslední šíp a vypustit ho.

Přistane v jeho hrudníku, ale ne dřív, než naposledy vystřelí. Ta rána přistane až nepříjemně blízko Rogersovy hlavy, kvůli čemuž zakopne zpátky a stoupne na volný kov. Sklouzne to z odhaleného okraje a jeho to vezme s sebou.

„Kapitáne!" zakřičím a natáhnu se pro jeho ruku a chytím ho právě včas.

Zápasím s tím, abych ho vytáhla nahoru, protože je mnohem větší oproti mně.

„Potřebuju pomoc!" zakřičím zoufale do komunikátoru, ale už podruhé za dnešní den nedostanu žádnou odpověď.

Pod nosem si zamumlám nadávku, když mi Stevovy prsty začnou klouzat. Jenom se drž, dokud nedorazí pomoc. Říkám si a snažím se upravit svůj stisk. Jestli vůbec dorazí.

Když už si myslím, že mám dobrý stisk, pár rukou mě vezme za nohy a zezadu mě odtáhne od okraje.

„Ne!" zakřičím a snažím se vysvobodit z toho stisku, zatímco nadále držím Kapitána.

„Pusť mě!" Divoce kopu té osobě do obličeje a doufám, že nějakým zázrakem mě pustí.

Poslední tvrdé zatáhnutí od nepřítele a Stevova ruka mi vypadne úplně z té mé. Srdce mi klesne, zatímco sleduju, jak padá, ale nedostanu šanci se podívat, kde přistane, protože můj útočník mě stáhne dál od římsy.

Přetočím se na záda a jsem připravená se bránit, ale zamrznu šokem, když uvidím jeho obličej.

„Clinte," zamumlám mezi těžkými nádechy.

Vypadal bledě. Skoro až nemocně. Jeho očí ale vyčnívaly úplně nejvíc. Byly ledově modré, úplný opak od jeho obvyklé zeleně.

„Kapitáne, ta páka!" zakřičí Stark skrze komunikátor.

„Potřebuju minutku!" Dostane odpověď skoro okamžitě.

Můj hrudník naplní úleva nad zvukem jeho hlasu, ale zábleskem je to pryč, když vyvstane další problém. Starka to rozdrtí, když za tu páku brzo nezatáhne.

„Páka! Hned!" Starkův hlas je čím dál víc urgentní.

Frekvence je na chvilku tichá, než Stark znovu promluví. „Uh oh. Pomoc!"

Mé oči přelétnou k páce, kterou mám na dosah paže.

Clint plně využije mého rozptýlení a v momentě je na mě, přišpendlí mě na zem a namíří přímo na mě nůž.