Artemis: The Seventh Avenger

01 [16]

☆ ☆ ☆

Jedu na své motorce, přidám plyn a přinutím ji zrychlit na maximum. Nikdo neměl žádné potíže a město nepotřebovalo zachránit, alespoň zatím ne. Ale nikdy není špatný čas na to, se jít projet.

„Co? Už jsme ti chyběli?" zeptá se Stark, jakmile zaparkuju vedle chodníku. „Vypadá to, jako kdybys spěchala, aby ses tady dostala."

„Ahoj, Starku," pozdravím. „Kdybych tě neznala, tak bych řekla, že mě začínáš mít rád."

„Být tebou moc bych v to nezačínal doufat, Artemis."

Zasténám nad tím jménem. „Neříkej mi tak."

Pro jednou Stark neřekl nic na oplátku. Tiše jsem sledovala, jak si Thor potřásl rukou s doktorem Selvigem, než mé oči přistály na Stevovi, který stál vedle něj, jeho jasné oči zíraly přímo na mě, když se na mě usmál.

Záře modré kostky zachytí mou pozornost, když ji Banner dává do skleněného trezoru, který Thor držel.

Bůh pak druhou ruku nabídne spoutanému Lokimu s náhubkem a on ji neochotně vezme.

Thor nám každému věnuje vděčné pokývnutí, než zatočí svým koncem trezoru, čímž vyvolá paprsek světla. Obklopí je a během vteřiny jsou oba pryč. Nejspíše doma, na Asgardu. Mimo dohled, ale rozhodně ne mimo naše vzpomínky.

Postupně se jeden po druhém rozprskneme. Banner naskočí do Starkova luxusního auta a oba se s námi rozloučí, než odjedou a ztratí se v zapadajícím slunci.

„Nemůžu uvěřit tomu, že zase odcházíš," řekne Nat, když si mě stáhne do pevného objetí.

Dám jí ruku na rameno a jemně jí ho zmáčknu. „Vrátím se hned, jak to půjde, dobře?"

„Pojď sem," řekne Clint a zeširoka rozhodí ruce, abych jej mohla obejmout.

Pevně kolem mě omotá paže, tak jak to dělá vždycky. Clint vždycky dává ta nejlepší objetí.

„Dávej na sebe pozor, dobře?" Zavolej nám, když budeš něco potřebovat a nedělej nic, co bych neudělal." Varovně na mě ukáže prstem.

„Rozumím, agente Bartone," řeknu mu a hraně zasalutuju.

„Měli bychom jít," řekne a bradou ukáže na něco za mnou. „Vypadá to, že někdo by s tebou chtěl strávit nějaký čas o samotě."

Clint zamává na rozloučenou a odtáhne s sebou Nat k jejich autu.

„Brzy se uvidíme! Mám tě ráda!" zakřičí Nat z okénka, zatímco odjíždějí.

„Taky tě mám ráda." Mávám jim, zatímco sleduju, jak mizí.

Zhluboka se nadechnu a o džíny si otřu ruce, které se mi najednou začaly potit.

Otočím se čelem ke Stevovi, který vypadal v normálním oblečení stejně kouzelně jako ve svém obleku.

„Někam jdeš?" zeptá se mě s úsměvem.

Přikývnu. „Rozhodla jsem se vzít si trošku volna. Abych mohla zjistit, co mi Lokiho žezlo udělalo."

„Sama?" zeptá se, očividně má starosti.

„Fury jde se mnou, takže..." Pokrčím rameny a nechám větu odeznít.

„To je dobře. Jsem rád, že budeš s sebou mít někoho, kdo tě bude hlídat," řekne Steve, vypadá to, že se mu ulevilo.

Na oba padne ticho. Nebylo trapné, jak by jeden mohl čekat, ale skoro až pohodlné.

Jeho pohlcující modré oči se na mě dívají s takovým množstvím citů stejně jako vždycky, když ke mně udělá pár kroků a přitáhne si mě k sobě.

Pak mě políbí. Ten polibek byl jemný a opatrný, ale přesto byl stejně vášnivý jako ten náš první polibek.

Skoro až moc brzy se naše rty oddělí a zanechají za sebou na mých rtech trvající pocit mravenčení z našeho polibku.

„Za co to bylo?" zeptám se ho a zakřením se na něj.

Jeho úsměv se ještě rozšíří, když si opře své čelo o mé.

„Pro štěstí," řekne jemně. „Doufám, že najdeš to, co hledáš."

Odtáhnu se dost na to, abych se mu podívala do očí. Pod slunečním světlem se třpytily jako hluboké modré moře, byly tak krásné, že mě z nich hřálo u srdce.

„Uvidím tě znovu?" zeptá se mě.

„Chtěl bys?" Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem ho dráždila.

Čekám na jeho odpověď, část mě skutečně chce vědět, jestli chce.

„Víc než cokoliv," zamumlá Steve oproti mým rtům a já se z toho pocitu otřesu.

Zasměju se a nakloním se pro další polibek. Naše rty se setkají na půl cesty. V uších můžu slyšet, jak mi tluče srdce. Tentokrát byl náš polibek intenzivní a plný touhy.

Zvuk klaksonu přitáhne mou pozornost, když se odtáhnu.

„Měla bych jít. To bude nejspíš Fury," řeknu a vyvolám každou špetku mé sebekontroly, kterou mám, abych se vyvlékla z jeho náruče.

„Ahoj, Kapitáne," řeknu a pozpátku se vydám k Furyho autu, které je zaparkované u chodníku. „A abych odpověděla na tvou otázku - ano. Jak jsem řekla, tak snadno se mě nezbavíš."

Zasměje se. „Nemůžu se dočkat toho, až tě zase znovu uvidím, Camille."

„A já tebe, Kapitáne," zopakuju mu slova, která jsem mu řekla v den, kdy jsme se poprvé pořádně bavili, a zdá se, že si na to vzpomněl, protože se tomu zasmál.

„To ti to trvalo," řekne Fury, když si sednu na místo spolujezdce. „Připravená?"

S povzdechnutím přikývnu a z okénka se dívám, jak Rogers nasedne na svou Harley.

„Neboj se. Vrátíme se brzy, Camille," uklidní mě Fury.

Během cesty na nás oba padne ticho, na to už jsem si s Furym zvykla.

„Jak jste věděl, že to všechno dopadne tak, jak to dopadlo?" zeptám se a prolomím tak to ticho.

„Nevěděl," odpoví Fury, oči má pořád přilepené na cestě. „Chytil jsem se šance. A vyplatilo se to."

Zamyšleně jsem zamručela. „Myslíte si, že nás ještě někdy budou potřebovat?"

Zasměje se a otočí se, aby se na mě podíval. „Země vždycky bude potřebovat hrdiny, kteří ji ochrání. Proto spoléhám na vás, že ji ochráníte."

„To zní jako hromada zodpovědnosti," zažertuju, ale Fury zůstane nadál úplně pasivní.

„Nešel bych za vámi, kdybych si nemyslel, že to zvládnete," řekne. „Mimochodem, měla bys mu někdy zavolat."

„Komu?" Stáhnu na něj obočí.

„Komu asi?" Ten pasivní pohled na jeho obličeji zmizí, nahradí jej úšklebek. „Vždycky jsem věděl, že ty si s Kapitánem sedneš."

„Vy jste to na nás nastražil?" zeptám se šokovaně.

„Samozřejmě, že ne," odpoví. „To jste si udělali sami, já jsem hledal tým bojovníků. Jenom jsem vás dva dal k sobě a doufal jsem v nejlepší. A pokud to všechno vyšlo - což si myslím, že ano, bude to jen bonus na mém seznamu úspěchů."

Tomu se zasměju a zavrtím hlavou. „Vy vždycky musíte mít něco ve svém rukávu, huh?"

Usměje se, takhle upřímně jsem ho neviděla se usmívat už roky. „Víš to."

☆ ☆ ☆

A tohle je konec první části příběhu, ale nebojte, ještě nás toho čeká hromada!!