Artemis: The Seventh Avenger

01 [04]

☆☆☆

„Tak mě pusťte," řekla jsem skrze zatnuté zuby. „Na co mě vůbec potřebujete?"

„Oh, má drahá." Trhla jsem sebou pryč, když mi prstem projel vlasy. „Nemáš tušení, jak důležitá jsi."

Zamračila jsem se na něj. „Co mi to děláte?"

Zasměje se tak hrozivě, že mi z toho až přeběhne mráz po páteři. „Dávám ti potenciál k tomu, abys byla úžasná. Šanci být mocná!" zakřičí.

„Já to nechci," vyplivnu. „Nic z tohohle nechci!"

„Ty nevíš, co chceš, má drahá holčičko." Ušklíbne se na mě, než dojde k ocelovému stolku vedle něj a vezme z něj skalpel.

Nakloní se a přejede mi ostřím po čelisti, kůže mě na tom místě okamžitě začne pálit.

„Poděkuješ mi, až tohle všechno skončí," zašeptá.

„Ne," zamumlám. „Ne, běž ode mě pryč."

„Bude to jenom minutka." Ignoruje mé prosby a zavrtá mi skalpel do zápěstí.

Další chvíle mám v mlze, pamatuju si jen svůj křik z té nesnesitelné bolesti, nesl se halami, a pak jen krev - velké množství krve.

***

Posadila jsem se v posteli a lapala jsem po dechu. Hlava mi spadla do dlaní a snažila jsem se uklidnit.

Byl to jen sen. Snažila jsem se ujistit samu sebe, ale prostě to nefungovalo. Tak proč to bylo tak skutečné?

„Oh, bože," zanaříkala jsem.

V hlavě jsem měla neutichající bolest.

Podívala jsem se na hodiny vedle postele. Je pořád brzy, což znamená, že jsem nespala nijak dlouho, jen pár hodin.

Donutila jsem se vstát z postele, vylovila jsem lahvičku aspirinu, kterou jsem si zabalila, z tašky a pár tabletek jsem spolkla, než jsem na sebe hodila nějaké oblečení.

Vzala jsem si počítač a hackla jsem se do systému S.H.I.E.L.D.u tak, jak už jsem to udělala tolikrát.

Plácla jsem sebou na postel a začala jsem hledat záznamy kamer z celé lodi, projížděla jsem je, abych viděla, jestli jsem o něco přišla, zatímco jsem spala.

Nechala jsem si otevřené dvě okna, v jednom byl Fury, který vyslýchal Lokiho, podle času to bylo před pár minutami, a v tom druhém byl živý přenos ze zasedací místnosti, kde se seskupil zbytek týmu.

„Z Lokiho nic nedostaneme," promluvil Kapitán. „Takže, Tohre, co chystá?"

„Má armádu zvanou Chitauri. Nejsou z Asgardu nebo žádného jiného známého světa," vysvětlí bůh. „Chce je vést proti vám, lidem. Vyhrají mu Zem na oplátku za, hádám, že Tesseract."

„Armáda?" řekne Steve zamyšleně. „Z vesmíru?"

Přestanu poslouchat a poskládám si v hlavě všechny ty informace dohromady. Na to potřebuje Selviga; aby mu postavil portál do druhé dimenze.

Zavřu počítač ve chvíli, kdy Stark vstoupí do místnosti a vyjdu ze svého pokoje.

Chvilku mi trvá, než dojdu do zasedačky, ale zvládnu to včas na to, abych zachytila konec jejich konverzace."

„Opice? Tomu nerozumím?" Thor se na Furyho zmateně zamračí.

„Já ano!" vloží se do toho Steve. „Já tomu rozuměl."

Odkašle si, když si mě všimne u dveří, než mi nabídne úsměv, vypadá trošku stydlivě.

„Ah, přesně ta osoba, kterou jsem chtěl vidět." Hlas Starka opět naplní místnost. „Camille Adelaida Romanoff."

Mé oči vystřelí vzhůru, aby se při zmínce mého jména setkaly s očima Tonyho Starka. Dojde ke stolu a hodí na něj složku.

„Je vtipné, že tu přede mnou stojíš, protože přímo tady," udělá dramatickou pauzu a prstem šťouchne do složky, „se píše, že jsi mrtvá."

Místnost naplní ticho, všechny oči jsou teď na mě.

„Starku-" Nat se do toho pokusí vložit, ale on ji brzy přeruší.

„Nech svou sestru, aby za sebe mluvila sama, Romanoff."

Udělám krok dopředu, dívám se mu přímo do očí.

„Nedlužím ti žádné vysvětlení, Starku."

„Oh, tak s tím nesouhlasím. Myslím, že vysvětlení dlužíš nám všem," trvá si na svém Stark. „Za posledních pět let o tobě není žádný záznam a teď se ukáže ve chvíli, kdy se maniak snaží vést armádu z vesmíru na Zem. To mi přijde celkem příhodné."

Nevěřícně si odfrknu. „Myslíš si, že pracuju s Lokim?"

„Rozhodně bych tu možnost nevyloučil." Pokrčí rameny. „Jak jsi vůbec věděla, jak použít to jeho žezlo?"

Chodí kolem mě v kroužku, očima mě podezřele studuje.

„Nevěděla," přiznám.

Stark se zasměje. „No jasně. Takže ode mě čekáš, že budu věřit, že to vystřelilo samo od sebe."

„Nečekám, že budeš věřit čemukoliv, Starku." Oči stále držím na něm. „Říkám pravdu. Je na tobě, jestli jsi ochotný mi věřit nebo ne."

„Víš, a to je to. Přijde mi těžké věřit někomu, o kom nic nevím. Každý tady má složku. Dokonce tady Shakespeare odněkud, nevím kde, bez urážky," řekne a ukáže prstem na Thora. „Ale ona ve své složce nemá nic. Neříkejte mi, že to nikomu jinému nepřijde zneklidňující."

Rozhlédnu se po místnosti a čekám, až někdo z týmu promluví, ale oni zůstanou zticha. „Asi jenom tobě."

„Ty-" začne znovu, ale Fury ho zastaví.

„To stačí, Starku." Ukáže na mě. „Camille byla jednou z mých nejlepších agentek. Věřím jí."

„Ne, věřil jste jí. Ať se vám to líbí nebo ne, hodně věcí se může za pět let změnit, Fury. To platí i na tebe, Romanoff. Zastavila ses někdy a zvážila, že svou sestru neznáš tak dobře, jak si myslíš, že znáš?"

Rychle se do toho vložím, nechci, aby se tu Stark začal hádat s Nat, která vypadá, že kvůli němu brzy vybuchne.

„Jsem tady jen z toho důvodu, že můj přítel má potíže," řeknu. „A jestli mě nechceš ve svém týmu, tak zmizím hned, jak ho najdu. Ale do té doby nikam nejdu."

Fury se na mě okamžitě zamračí. „Ne, nikam neodcházíte. Tohle není vaše rozhodnutí, Starku."

„To ani vaše," řeknu a překřížím si paže na hrudníku. „Je moje. A jestli chce, abych šla, tak já půjdu."

Stark si odfrkne. „Jak ušlechtilé." Přiblíží se ke mně, dokud jeho obličej není pár palců od mého a nezírá mi přímo do očí. „Budu tě sledovat."

„Tak do toho. Teď, jestli mě omluvíte," řeknu a posměšně mu zasalutuju. „Mám na práci lepší věci než se tady postrkovat."