Tři světy - třetí ostrov

Dopadlo to všechno dobře?

O jeden rok později....

Anna, jež na sobě měla hnědé kožené kalhoty a černou vestu, pod kterou skrývala bílou košili, jejíž světlé vlasy byly ladně rozpuštěné na jejích ramenou, přicházela ke králi Alexandrovi. Její kroky se ozývaly sálem zámku, který nebyl větší než zámek na Ostrově vznešených, přesto byl dostatečně velký na to, aby byl největší a nejimpozantnější stavba Ostrova přímořských.
Anna, jejíž meč byl připevněn za opasek u boku, se před králem zastavila a hluboce se mu uklonila.
Král byl muž, sotva padesátiletý, na jehož černých vlasech se již začínaly objevovat šediny. Neměl korunu Tří světů, pouze korunu Ostrova přímořských, kteří se odjakživa prohlašovali za samostatné království. Až příliš se podobal svému synovi, který zemřel rukou jeho vlastní ženy. Ovšem princezna Ostrova vznešených by nikdy na kolena jeho syna nedostala, na to byl jeho syn příliš dobrý bojovník. Král věděl, kdo princezně Tří světů pomáhal. Věděl, koho musí zničit.
Král seděl na svém prostém trůně, který nebyl pokryt zlatem ani drahým kamením. Byl to obyčejný trůn, ale pro obyvatele Ostrova přímořských znamenal mnohem víc. Znamenal pro ně svobodu.
"Nějaké nové informace z Ostrova vznešených?" Zeptal se král svým zvučným hlasem a přitom pohlédl na Annu.
"Král Nathan je tak zaneprázdněný napravováním Ostrova vznešených, že si zatím ničeho nevšiml, byť je to už rok, Vaše Výsosti." Odpověděla Anna a přitom nespustila oči ze svého krále.
"A tvůj osobní názor?"
Anna se na chvíli zamyslela, než promluvila. "Strávila jsem s Nathanem nějaký čas a za žádných okolností bych ho nepodceňovala, Vaše Výsosti. Celý jeho život ho učili vládnout a vést armády. Je to silný protivník, to ale neznamená, že je neporazitelný."
Král přikývl. "Ať ho dál sledují, společně s mou drahou snachou. Co vězni?"
"Stále to samé, Vaše Výsosti."
Král Alexandr přikývl a poslal Annu pryč. Kdyby tu dívku neměl na své straně, nikdy by nemohl zvítězit. Ale nyní měl vítězství nadosah. Měl nadosah svojí pomstu, kterou věděl, že musí vykonat. Pro svůj ostrov, pro svou rodinu, pro svého syna.

Carmen opět probudil dětský pláč. Jako kdyby to tuhle noc nebylo už po páté. Princezna se vyhrabala ze svých péřových dek a přispěchala k proutěné kolébce, ze které pláč vycházel.
Pohlédla na svého syna, jehož jméno bylo Jack. Pojmenovala ho po svém otci, jako úctu k jeho památce. Byl to krásný, zdravý chlapeček, jež na sobě měl bílé dětské oblečení. Carmen ho vzala do náruče a začala s ním houpavým krokem chodit po místnosti.
"Šššš...klid. To bude dobré." Chlácholila svého syna a došla s ním k oknu. Pohlédla na město pod sebou, které skoro celé spalo, až na hospody v podzámčí, které nespaly nikdy.
Byla to klidná, bezhvězdná noc. Na obloze zářil modrý měsíc, který byl téměř v úplňku.
Carmen pohlédla směrem k oceánu, který ozařovalo měsíční světlo. Vlny nebyli téměř žádné.
Přemýšlela o tom, kde je Brandon. Už přes rok o něm neslyšela ani zmínku. Někdy se přistihla, že myslí na to nejhorší. Co když se mu něco stalo? Co když ho někdo zabil?
Carmen se usmála. Pravděpodobně se jen plaví oceánem a cítí se volný. Tak jak si to vždycky přál. Společně se svou posádkou zatracenců pijí kořalku a bojují proti bouřím a ostatním pirátům, kteří se jim však nemohou rovnat.
Přesto doufala, že ho brzy uvidí. Scházela jí jeho tvář ošlehaná větrem. Scházel jí jeho smysl pro humor.
Scházel jí on.
"Brzy se vrátí. Vím, že ano. A potom ho konečně poznáš, Jacku. Zezačátku se ti nebude líbit, ale nakonec si ho zamiluješ." Zašeptala Carmen svému synovi. Jack už skoro přestal plakat. Carmen ho vrátila do postýlky a potichu od ní odešla. Vrátila se zpět k oknu, když někdo zaklepal na dveře.
Princezna k nim běžela a pomalu otevřela. Za dveřmi stál Nathan, stále ve stejném oblečení, jako měl přes den, hnědé vlasy nyní už rozcuchané na hlavě.
"Děje se něco?..." Zašeptala Carmen tak, aby nevzbudila Jacka.
Ohlédla se na hodiny. "...Jsou tři ráno. Jakto, že si vzhůru?"
Nathan pokrčil rameny. "Na spánek nemám čas. Jen jsem slyšel pláč a chtěl jsem se ujistit, zda je všechno v pořádku."
Carmen se musela usmát. Nathan byl vůči ní a Jackovi velmi ochranářský. Někdy možná až moc.
"Ano, všechno je v pořádku. Miminka občas brečí, Nathane."
Nathan nadzvedl obočí. "Díky za informaci."
Carmen si všimla v Nathanových unavených očích starost. Jako kdyby ho něco trápilo.
"Nathane, určitě je všechno v pořádku?"
Nathan pohlédl své sestře do očí a usmál se. "Všechno je v pořádku, není čeho se obávat."

Nathan zavřel dveře své pracovny a hned jak tak udělal, opřel se zády o zavřené dveře.
"Sakra..." Zaklel a pohlédl na generály, kteří stáli v místnosti. Hned, jak přišel, všichni na něj pohlédli. Nathan si upravil své oblečení a vydal se ke svému stolu. Když se usadil, pohlédl na jednoho z generálů, který seděl na druhé straně stolu.
"Jste si jistý tím, že jste viděl vojáky Ostrova přímořských?"
Generál přikývl. "Ano, Vaše Výsosti. Jejich zbroje bych poznal kdekoliv."
Nathan přikývl. I on měl na zbroje z Ostrova přímořských zvláštní radar.
Rozhlédl se po ostatních generálech. "To, co jste mi řekli, je vysoce znepokojivé. Pokud nás sledují vojáci Ostrova přímořských, můžou tu být i špióni a vrazi, kteří jsou přesně vycvičení k rychlému a tichému zabíjení. Je to tichá válka, která se vede mnohem hůř, než ta, na kterou jsme byli zvyklí. Nedělal bych tyhle noční schůze, kdyby to nebylo nutné. Postavte naše vojáky do každé vesnice, ke každému domu. Chci o všem vědět. Všichni víme, proč nás král Alexandr nechal sledovat. Ale my máme větší moc. Dokonce i nad králem Ostrova přímořských, byť si to pravděpodobně neuvědomuje. Udělejte, co jsem vám řekl, kdyby se cokoliv stalo, byť jen to nejmenší, dáte mi okamžitě vědět, jasné?"
Generálové přikývli.
Nathan nasucho polkl. "Postavte důstojníky do každé vesnice, aby dohlíželi na vojáky. A společně doufejme v zázrak."
Generálové vstali, zasalutovali svému králi a odešli z místnosti.
Nathan si promnul unavené oči.
Pokud půjdou po něm, půjdou i po Carmen. Po té především, jelikož je to přece jen ona, kdo zabil Roberta. Nesmí dopustit aby se stalo něco jí, nebo jeho synovci.
Přesto všechno, ve chvíli, kdy si Carmen vzala Roberta a porodila jeho syna, stali se králové příbuznými, i když to ani jeden z nich nechtěl přiznat. Třem světům vládla jedna velká rodina. Dokáže se rodina navzájem pozabíjet?
Nathan se hořce pousmál. Ovšem, že dokáže. A dokáže to být krvavé.
Co by byl býval udělal jeho otec? Bojoval by, nebo by chtěl zjednat příměří?
Nathan pohlédl na svůj meč, který měl opřený o stůl.
Ne, musí si položit úplně jinou otázku.
Co by udělal on?

Sen to byl jiný, než na jaký byl zvyklý. Byl to sen, který ho děsil víc, než jakýkoliv jiný sen, který kdy zažil.
Byl znovu na Ostrově vznešených. Stál na nádvoří a rozhlížel se kolem. Cítil úzkost a strach. Nemohl uvěřit vlastním očím.
Všichni kolem byli mrtvý. Viděl mrtvá těla vojáků a obyčejných lidí žijících v královském městě. Viděl Nathanovo tělo, jak se na něj vyčítavě dívá. Viděl mrtvou Carmen, která v náručí stále ještě držela tělo svého dítěte.
Ti lidé byli zmasakrováni.
On si s úděsem začal uvědomovat, že ho neděsí, že jsou všichni mrtví.
Děsí ho, že on to přežil.

Prudce otevřel oči, přestože to nebyl skoro žádný rozdíl od toho, kdyby je měl zavřené.
V cele byla tma.
Donutil sám sebe, aby se posadil. Kus hadru, kterému říkali oblečení, byl tak špinavý, že už kus hadru spíše připomínal. Byl smíchaný se zvratky, krví, špínou a senem, které mělo sloužit jako postel.
Opřel se o studenou zeď a rozhlédl se kolem.
Kamenné zdi ze všech stran a nahoře jen malé okénko, kterým stejně nepronikalo téměř žádné světlo.
Jak dlouho už neviděl sluneční světlo? Jak dlouho už nepocítil lehký vánek větru?
Měl vyschlo v ústech a měl hlad. Měl strašný hlad.
Ale hlad byl jeho starý přítel.
Zámek dveří od cely zařinčel, když do něj strčili klíče.
Dveře cely se otevřeli a v jejich středu se objevil voják a po jeho boku Anna.
Ta proradná Anna.
Voják na něj pohlédl. "Brandon Mills?"
Brandon však nespouštěl oči z Anny a ona z něj.
"Pojď, musíme si promluvit." Řekla, voják popadl Brandona a odtáhl ho z cely ven.