Tři světy - třetí ostrov

Nepřátele, jež jsou přáteli

Sonia hleděla ven z okna na hlavní město Ostrova vznešených. Byl to krásný pohled. Staré, malebné domy a kamenem dlážděné ulice. Město, jež oplívalo krásou, radostí a bohatstvím. Věžičky malých kostelů, jež do své farnosti lákaly jen svým vzhledem. Za městem zelené jehličnaté lesy, jež byly velmi houževnaté.
Všechno tak jiné než husté džungle pokrývající Ostrov divokých. Sonia toužila opět se zhoupnout na lijáně a skončit v městečku postaveném v korunách stromů. Toužila po tom žít znovu mezi lidmi, kterým nezáleželo na moci ani na penězích. Byl to svět tak nesobecký. Byl to svět, ve kterém každý pomáhal každému a oni všichni nikdy ani nepomysleli na to, že by se na ostatních dvou ostrovech mohli odehrávat boje o moc tak silné, že dokázali brát život tolika spravedlivým lidem.
Ale taky si pamatovala ten strach, který jí doprovázel na každém kroku. Strach z příšer vysokých přes tři metry, pokrytých slizem a šupinami, s chřtánem plným ostrých zubů. Příšery, jež brali dech každému, kdo na ně jen pomyslel. Takový strach už nikdy nechtěla zažít. A přesto stála tady, v pokoji, který byl krásnější, než jaký si kdy dokázala představit, a třásla se strachem před monstry, které měly navždy zůstat jen v jejích vzpomínkách.
Sonia popadla teplou vestu a vyšla ven z pokoje.

Sonia pomalu otevřela dveře majestátního kostela. Kostel se tyčil do obrovské výšky, jeho vrata byla však malá, prostá, ze dřeva. Jeho věže se jakoby dotýkaly nebes.
Vnitřek kostela byl snad ještě krásnější. Barevné malby na velkých oknech ukazovaly jednoho z prvních králů Ostrova vznešených. Sonia přemýšlela o tom, jestli jednou na těch oknech bude zobrazen Nathan. Když přišla blíž, všimla si, že to nejsou malby, nýbrž barevná skla poskládaná v nádherný výjev. Strop kostela byl tak vysoký, že na něj Sonia téměř nedohlédla. Na konci uličky mezi dřevěnými lavicemi stál zlatý oltář. Sonia na něm uviděla mramorové sošky andělů a na obraze namalovaného starého muže, jehož pas obklopovaly mraky. Shlížel z výšky na tři ostrovy pod ním, jež se vznášely v nekonečném oceánu.
"Každý ostrov měl vždycky svou představu o božstvu. Ostrov vznešených vždy věřil v Pána Boha, který nechal z oceánu povstat tři ostrovy a pak na zem seslal muže, který se měl stát naším prvním králem."
Sonia se otočila na přicházejícího muže. Byl starý, na sobě měl dlouhý bílý oděv, který tahal za sebou. Vypadal velmi vřele a přívětivě.
"To je ten muž na okně?" Zeptala se Sonia.
Muž s úsměvem přikývl. "Ano."
Pohlédl na Soniu. "Proč jste sem přišla, sestro?"
Zavedl Soniu do dřevěných lavic a oba se vedle sebe posadili. "Slyšela jsem, že sem lidé chodí, když potřebují pomoc."
Muž na ní nechápavě pohlédl. "Slyšela? Vás rodiče nevedli od malička k pobožnostem?"
Sonia zavrtěla hlavou.
Muž si povzdechl. "To mě moc mrzí. Jsem rád, že jste si našla svou cestu do domu božího. Co vás trápí?"
"Je tu něco, co musím někomu říct, ale vím, že mi neuvěří. Přesto ta informace je velmi důležitá."
"Co je to za informaci, sestro?"
"Tomu byste neuvěřil."
"Zkuste to."
Sonia chvíli mlčela a hleděla starému muži do očí. Nevypadal, že by si to chtěl rozmyslet. Zhluboka se nadechla. "Na Ostrově divokých žijí strašné příšery, které se snaží přeplavat část mezi ostrovy. Pokud se sem dostanou, nezůstane nikdo, kdo by si mohl říkat člověk. Bude to zkáza Tří světů."
Čekala na knězovu reakci. K jejímu velkému překvapení nevypadal muž vyděšeně nebo posměšně, nýbrž chápavě. Přikývl.
"Ten, komu to musíte říct, je to král?"
Sonia přikývla.
"Znáte ho osobně?"
"Ano."
Muž se na chvíli zamyslel. Pohlédl směrem k oltáři a potom znovu na Soniu.
"Rozhodnutí jsou vždycky těžká, ať už jde o cokoliv. Jsem si jistý, že nakonec sama zjistíte, co je správné. Pokud máte strach z královi reakce, zkuste to nejdřív vysvětlit nějakému příteli. Třeba ten porozumí lépe. A pak mu to budete moct říct spolu."
Sonia si povzdechla. "Já žádné přátele nemám. Už ne."
"Už ne?"
"Měla jsem kamarádku. Byla skvělá. Spravedlivá a hodná. Ale zradila mě. Zradila všechny, které kdy znala."
"Nemůžete vědět, co jí k tomu vedlo."
"Myslím, že jí k tomu vedla pouze zášť."
"Vy jste se jí na to někdy zeptala?"
Sonia zůstala na kněze zírat. Zeptala se jí na to někdy? Ne. Protože jí to vždycky bylo jasné. Udělala to proto, protože stejně jako všichni obyvatelé Ostrova přímořských nenáviděla Ostrov vznešených. Ale co když ne? Co když měla naprosto jiný důvod?
Sonia vstala. "Děkuju vám."
"Nemáte zač. Přijďte někdy zase."
Sonia vyběhla ven z kostela, ale nepohlédla na zámek, nýbrž na přístav. Musí chytit Lišáka, dřív než odjede. Nesmí ho nechat odplout.
Sonia se rozběhla skrz město.

Anna seděla naproti Frederickovi, dalšímu z důstojníků Ostrova přímořských, naproti sobě půllitr piva a její pohled byl upřený na onen půllitr a tekutinu v něm. Přemýšlela o tom, co Lišák řekl. Řekl, že byla jeho rodina. Naprosto věřil tomu, že Anna bojuje na špatné straně.
Co když měl pravdu?
Anna byla celý svůj život přesvědčená, že by měl na trůn usednout král z Ostrova přímořských. Celý život jí to stále dokola říkali. Vycvičili jí tomu věřit. A ona tomu skutečně věřila. Dokud nepotkala Lišáka. A nejen jeho, dokonce Soniu a Marca. V té době začala poprvé pochybovat o tom, jestli se na trůn opravdu někdo takový hodí. Nathan vypadal jako spravedlivý muž, který netoužil po válce. Ostrov vznešených nikdy na válku nebyl. Uměli si spíš užívat vlastního bohatství a krásy jejich ostrova. A vskutku, Ostrov vznešených bral Anně dech. Ostrov přímořských měl sotva pár lesů a jinak pusté mrtvé pláně a sopky, jež na vás shlížely na každém kroku.
Ale ona měla válku v krvi. Byla vychována pro to být bojovnicí. A ona bude jednou ta, kdo bude stát po boku krále Tří světů.
I tak jí to, co Lišák řekl, bolelo. Víc, než by byla ochotná přiznat.
"No a pak jsem mu řekl, ať toho okamžitě nechá...Anno, posloucháš mě vůbec?"
Annu vytrhl z přemýšlení Frederickův hlas. Pohlédla mu do jeho hnědých očí. "Jo, poslouchám. Jen jsem se na chvíli zamyslela."
Frederick se usmál. "Neboj, brzo budeme už na bitevním poli, to nebude na přemýšlení čas."
Anna se přinutila do křivého úsměvu. Ne, to už nebude čas na nic.

Nathan stál na nádvoří a hleděl na spící město. Bylo tak ticho. Jediné místo, kde se svítilo, byly hospody v podzámčí, které nespaly nikdy. Nathanovi scházeli ty doby, kdy se tam po nocích tajně plížil, aby ho otec neviděl.
Scházel mu otec. Přestože ho velmi často vytáčel do nepříčetnosti.
Přál svému lidu poslední klidnou noc. Brzy bude po všem. Zítra jim bude muset oznámit válku, ve které se nacházejí.
"Problémy se spaním?"
Nathan se otočil a protočil oči v sloup. "To si snad děláte srandu." Přicházel k němu Franco s dvěma vojáky, kteří ho následovali. Nathan si vojáky prohlížel o vteřinu dýl, než měl, byť nechápal proč. Potom jen změnil svůj pohled na naštvaný. "Proč ho sem vodíte? Takový rozkaz jsem nevydal."
"Klid, králi. Přemluvil jsem je." Řekl Franco a stoupl si vedle Nathana. Postavil na dřevěné hradby pohár s vínem a posunul ho k Nathanovi.
"Poslední klidná noc."
Nathan se ušklíbl a pohár si vzal. "Co chceš?"
"Vlastně nic moc. Jen jsem se cítil osaměle. Chtěl jsem si pokecat." Odpověděl Franco a vzal si vlastní pohár.
"A nenapadl tě nikdo jiný, než já." Nathan nemohl uvěřit vlastním uším.
Franco se usmál. "Vždyť už jsme v podstatě přátelé."
Nathan zavrtěl hlavou. "To určitě..." Na chvíli se odmlčel. "...Předtím si říkal, že ti taky válka hodně vzala. Vlastně, že ti vzala úplně všechno. O koho jsi přišel?"
Franco se chvíli odmlčel a pohlédl na tiché město před sebou. Než promluvil, napil se.
Nathan se napil s ním.
"Byl jsem zraněn. Těžce zraněn. Vypadalo to, že zemřu. Ale já přežil, kéž by to tak nebylo. Když jsem se vzbudil, dozvěděl jsem se, že vojáci Ostrova vznešených znásilnili a potom zabili mou sestru, Mariku."
Nathan nemohl uvěřit vlastním uším. Jeho vlastní vojáci? Zdálo se to nemožné. Ale Franco nevypadal, že by lhal.
"To mě moc mrzí."
Franco pohlédl Nathanovi do očí. "Mě taky."
Nathanovi se trochu rozostřil zrak. Zamrkal a promnul si oči.
"Jste v pořádku, králi?"
"Jo, jenom moc nespím."
Otevřel oči, ale stále měl zrak rozostřený. Svět se s ním zatočil. Musel se chytit hradeb.
"Co to sakra..."
Pohlédl na Franca, který na tom nebyl o moc líp.
"Asi omdlím." Řekl Franco a padl na kolena. Poté se skácel na zem.
Nathan pohlédl na dva vojáky a v tu chvíli mu došlo, proč na ně hleděl o vteřinu déle, než měl. Nebyli to totiž jeho vojáci. Byli jim velmi podobní, ale nebyli to oni.
Nathan padl na kolena. Stále hleděl na vojáky rozostřeným zrakem.
"Co jste zač?" Zeptal se slabým hlasem.
"Král Alexandr si s vámi chce promluvit, králi. Jsem si jistý, že jeho pozvání neodmítnete."
Nathan ucítil prudkou bolest, když jeho hlava narazila na tvrdou zem. Cítil se tak unavený. A tak zavřel oči. Svět kolem zčernal.