Tři světy - třetí ostrov

Děti, které se houpaly na lijánách

Sonia stála naproti dřevěnému stolu v místnosti, kterou osvětlovalo odpolední slunce.
Blížilo se jaro.
Na sobě měla modré šaty dámy, které jí i po takové době připadaly nepohodlné. Tmavé vlasy si spletla do dlouhého copu, což byla jediná věc, která jí připomínala domov.
Hleděla na Annu, která seděla za vysokým stolem a něco psala. Nebo spíš dělala, že něco píše.
"Proč si mě sem zavolala?" Zeptala se Sonia a Anna téměř okamžitě zvedla hlavu a pohlédla jí do očí.
Sonia jí nenáviděla. Nenáviděla, že je zradila, nenáviděla, co jim provedla. Ale na druhou stranu jí měla stále svým zvláštním způsobem ráda. Byla to její kamarádka. To ona jí zachránila z ostrova, kde by jí čekala jedině smrt.
Ano, aby jí potom mohla zavřít do ještě horšího vězení v zámku Ostrova přímořských. Říkali jí, že není vězněm, přesto nesměla odejít ven bez vojáka, který ji doprovázel na každém kroku.
Anna se usmála. "Jak se máš, Sonio?"
Soniu tato otázka překvapila. "Vážně si mě sem zavolala jenom proto, aby si se zeptala, jak se mám?"
"Odpověz na otázku." Tato věta už nebyla vyslovena s takovou laskavostí, jako ta první.
"Jsem unavená. V noci jsem špatně spala. Marc měl další záchvat." Odpověděla Sonia a nic z toho nebyla lež.
Anna se na ní zvědavě zahleděla. "Záchvaty mívá nějak často, nemám pravdu?"
"Je nervózní. Od té doby, co nás tu držíte, mívá své vize častěji, než když jsme byli na Ostrově divokých. Nervozitu, kterou tam zažíval, ho učili zvládat od té chvíle, kdy jsme se narodili. Tohle je pro něj nové. Nemůžeme se mu divit."
Anna se usmála, avšak v jejích očích nebyla ani zmínka po úsměvu. Ani vzpomínka té Anny, jakou Sonia znala.
"Nejste tu přece vězni, Sonio."
"Vážně? Že jsem si nevšimla."
Anna vstala od svého stolu a přešla na druhou stranu, blíž k Sonie. Meč, který měla vždy připevněn za opaskem, nyní výjimečně ležel na stole. To Soniu trochu uklidnilo.
"Už mnohokrát jsem ti říkala, že by si na mém místě udělala to samé. Jsem důstojník armády Ostrova přímořských. Jediné, co jsem kdy chtěla, bylo ochránit svůj ostrov. Neděláme to snad všichni?"
"Ano, ale za jakou cenu?" Soniin hlas byl hrubý. Ta dívka, kterou byla na Ostrově divokých, byla dávno pryč. Okolnosti jí donutily vyrůst.
Anna si odfrkla. "Myslíš si, že ten tvůj Nathan nebo Carmen jsou jiní? Taky chtějí ochránit své lidi, to je všechno. Ty si nevyrostla v království, tohle nemůžeš pochopit. Ale věř mi, že pro své lidi dělám jen to nejlepší."
Sonia nasucho polkla. "Chci mluvit s Brandonem."
"To nepůjde."
"Proč?"
"Prostě ne."
Annin hlas byl tvrdý a poslední věta i velmi rázná. Sonia chvíli hleděla do jejích modrých očí.
"Válka už skončila, Anno. Vy jste začali novou, protože jste bez ní nedokázali žít. Odsoudili ste Tři světy k záhubě." Řekla dívka, jež žila v džungli, otočila se a odešla.

Sonia vyšla z Anniny pracovny a hned si všimla Marca, který se opíral o parapet. Pod očima měl černé kruhy, které mu nyní už skoro nemizely.
"Zeptala se?" Promluvil unaveným hlasem a Sonia zavrtěla hlavou.
"Ví, že to nemá smysl. Nikdy jí neřeknu, co si viděl. Bude se to snažit zjistit jinak."
Marc přistoupil k Sonie a zašeptal. "Jestli to, co jsem viděl je pravda, může to zachránit Tři světy. Ostrov přímořských se to nikdy nesmí dozvědět."
Sonia přikývla. "Co navrhuješ?"
Marc se rozhlédl po chodbě, která byla prázdná a potom se znovu otočil na Soniu. "Musíme si promluvit s Brandonem."

Viděl sám sebe, jak sedí na koni v čele vojska v zlatých brněních. On sám měl stejné, jen se značkou koruny na prsou, a v ruce třímal meč.
Za sebou měl svůj zámek, svoje město. Měl za sebou vlastně celý Ostrov vznešených.
Cítil svůj strach. Cítil, že tuhle bitvu nemůžou vyhrát. Už si nepamatoval, jak se vlastně Ostrov vznešených stal hlavním ostrovem Tří světů. Tenkrát museli mít mnohem větší armádu. Takovou, jakou nikdo nemohl přemoci.
Všechny války se týkají moci. A tato nebyla jiná.
Ostrov přímořských toužil po tom stát se hlavním ostrovem a král Alexandr toužil po tom stát se králem Tří světů.
Všichni po něčem touží. On toužil jen po tom, aby tohle všechno skončilo. Aby mohl svým vojákům říct, ať jdou domů za svými rodinami. Ať si zachrání život.
Otočil se na své generály. I jim se v očích zračil strach.
Znovu se otočil a uzřel před sebou obrovskou armádu Ostrova přímořských.
Tak takhle to končí? Tohle bude jeho smrt?
A potom se mu stáhlo hrdlo.
Král Alexandr, který jel majestátně na svém koni, držel Carmen, která klopýtala vedle něj, za její rudé vlasy. A smál se.
Jeho smích se v jeho mysli usadil jako mor.
Carmen hleděla se strašným zděšením na svého staršího bratra. Na toho, který jí měl bránit.
A král Alexandr se smál. Smál se a nepřestával.

Nathan sebou trhl a probudil se. Chvíli byl zmatený a nemohl si vzpomenout, kde je, ale jeho stůl plný papírů ho hned vrátil do reality. Musel usnout, když připravoval plán útoku, nic jiného to nevysvětlovalo.
Pohlédl na hodiny.
Byli tři odpoledne.
"Pane Bože...." Hlesl a promnul si unavené oči. Dlouhé bezesné noci se na něm podepisovali.
Zaposlouchal se. Před pracovnou slyšel jen rychlé kroky služebných. Jinak žádné, které by znal.
Rychle si rukama učesal vlasy, popadl meč, který ležel zavěšený na jeho židli a ještě rozespalý vyšel ze své pracovny.
Šel chodbami svého zámku a přemýšlel, jak dlouho tohle všechno ještě bude jeho. Potkával jenom služebné, které se vždycky rychle uklonily, když kolem nich procházel.
Došel až do trůnního sálu, kde si okamžitě všiml Carmen, která seděla u stolu a něco zapisovala. Na tváři se mu rozlil úsměv.
Je stále tady.
"Co tu děláš?" Zeptal se a ona sebou trhla.
"Bože můj, lekla jsem se. Takhle se za mnou nemůžeš plížit." Řekla se smíchem a na bratra se usmála.
"Promiň. Cože to děláš?"
"Píšu dopis."
"Komu?"
"Brandonovi."
Nathan nakrčil obočí. "Už si tomu ničemovi poslala dost dopisů, na žádné ti neodpověděl."
Carmen si povzdechla. "Víš, že jsou poštovní holuby nespolehliví. Mohli se ztratit při letu, možná některé mé dopisy ani nedostal."
"Ale některé určitě dostal. A stejně ti na ně neodpověděl."
Carmen hodila po bratrovi pohledem. "Třeba nerad píše dopisy. Jenom mu chci dát vědět, že jsme v pořádku. To je všechno."
Nathan si povzdechl a sedl si naproti Carmen.
"Carmen, poslouchej mě."
Princezna zvedla hlavu a pohlédla na bratra. "Ano?"
"Nesmíš do toho piráta vkládat velké naděje. Ano, je to skvělý muž, o tom nepochybuji. Ale je to jenom pirát. Je to ožrala, co se plaví oceánem a potápí lodě. Naše lodě. To je jeho zábava. A ten fakt, že už ti přes rok neodpověděl na jediný z tvých dopisů asi něco znamená. Možná ho....nezajímají."
Při Nathanových slovech mu Carmen hleděla do očí. Když Nathan domluvil, Carmen znovu pohlédla na svůj rozepsaný dopis. "Co když se mu něco stalo? Možná to je ten důvod, proč mi ještě neodpověděl."
Nathan zavrtěl hlavou. "Jsem si jistý, že je v pořádku."
Carmen se pousmála. "Ano, asi máš pravdu. Já jenom...jsem paranoidní, promiň."
Nathan uchopil Carmen za ruku. "Nejsi. Brandon je určitě v pořádku, slibuju."

Sonia a Marc pomalu sestupovali do podzemí, ve kterém se skrývalo vězení. Schody to byli příkré a úzké, ale oba dva se tam nakonec vešli.
"Jsi si tím jistý?" Zeptala se Sonia svého bratra, který šel za ní a držel pochodeň.
"Jo, jeden z vojáků mi něco dluží. Nikomu to neřekne."
"Za co ti dluží?"
"Jsem si jistý, že by si to raději nevěděla."
Pomalu sestupovali do větší a větší hloubky. Když schody skončili, ocitli se v dlouhé temné chodbě, kterou osvětlovalo jen pár pochodní. Na chodbě bylo asi pět železných dveří.
"Brandon by měl být v těch ažtřetích." Zašeptal Marc a sourozenci vyšli vpřed. Šli pomalu, aby kdyžtak byli připraveni na to bojovat, kdyby je někdo napadl.
Došli až ke třetím dveřím a pomalu odsunuli západku, díky které nahlédli dovnitř.
Uviděli tmavou místnost s minimem světla plnou slámy a uprostřed člověka, který ležel na zemi. Měl na sobě otrhané, špinavé oblečení z nějaké levné látky. Byl hubený a vypadal příšerně.
Sonia nasucho polkla. "Brandone?" Zašeptala.
Nic. Postava na zemi se ani nepohnula.
Zkusila to hlasitěji. "Brandone?"
Tentokrát se už postava pohnula. Pomalu se posadila a otočila směrem k nim.
Sonia si zakryla pusu rukou. Slyšela Marca vedle sebe zalapat po dechu.
Brandonova tvář byla celá oteklá od častých ran, plná krvavých šrámů a levé oko vlastně ani neotevřel. Vlasy už měl nyní dlouhé a vousy taky.
Zamhouřil na ně jedním okem. "Sonio?" Promluvil velmi slabým hlasem.
"Ano, to jsem já. Jsi to opravdu ty, Brandone?"
"Ano, jsem to já. Jak jste se sem sakra dostali?" Brandon si všiml i Marca stojícího vedle. Pomalu začal vstávat. Musel se chytit zdi, aby se nezhroutil. Tvář se mu přitom zkroutila bolestí. Sonia si všimla krvavého fleku na jeho hrudi.
Brandon k nim, zatímco se opíral o stěnu, přikulhal. "Na něco jsem se ptal."
Sonia uviděla Marca, jak se usmál. Je to stále Brandon.
"To teď není podstatné. Musíme ti něco říct."
"Co mi chcete říct?"
Marc přistoupil blíž k západce. "Mám teď skoro každou noc vize. Jsi v nich často, ale v té poslední si hrál hlavní roli."
Brandon na něj chvíli hleděl. "No tak, kluku, tohle není hra na otázky. Co se tam stalo?"
"Byl si ten, který zachránil Tři světy."
"To je sice super, ale jak?"
"To nevím. Vím jenom, že si to byl ty. Zachránil si nás všechny."
Brandon si unaveně povzdechl. "Dobře. Ale co to pro mě znamená?"
"Znamená to, že tě odsud musíme dostat ven."