Tři světy - třetí ostrov

Muž, jež se nechal chytit

Brandon cítil, jak mu z řezné rány na břiše vytéká krev. Nohy se mu třásly a kdykoliv se dotkl země, měl pocit, jako by se vznášel. Z jedné strany ho držel Marc a z druhé strany jeden z jeho pirátů, který na tom byl dostatečně dobře.
Přesto nešli rychle. Byl za nimi slyšet řev vojáků, kteří se každou chvíli přibližovali a zase oddalovali. Jejich koně řehtaly a narážely svými kopyty do kamení, které obklopovalo sopky. Brandon se sám sebe ptal, proč si taky nemohli vzít koně? Odpověď na tuto otázku našel téměř okamžitě. Kdyby to udělali, nejenže by ztratili drahocenné minuty, ale také by na sebe upoutali pozornost, o jakou nestáli.
"Musíme si pospíšit." Uslyšel za sebou Soniin hlas, který mu zněl v hlavě jako silné zvony.
Bylo mu zle. Z rány mu vytékala nová a nová krev a Brandon si vzpomněl na tu chvíli, kdy byl přivázaný k židli na královské lodi a krvácel na koberec. Tohle mu to připomínalo, přestože si byl jist, že to není ani zdaleka tak hrozné.
Zrychlili. Brandon, Marc, Sonia, Lišák, James a jeho piráti. Kouř ze sopek jim dával výhodu, jakou potřebovali.
Brandon zvedl hlavu a pohlédl na Jamese. Byl podpírán jedním z pirátů, kulhal, ale jinak vypadal v pořádku.
Tohle se z nich stalo? Z nejmocnějších mužů na oceáně se stali uprchlíci, kteří nemají domov.
Blížili se k pobřeží. Brandon stále silněji a silněji cítil mořský vzduch, který pro něj znamenal záchranu.
V tu chvíli se koňská kopyta ozvala téměř za nimi.
"Sakra. Musíme pryč! Utíkejte!" Rozkřikla se Sonia a všichni začali rychle utíkat. Brandon se snažil utíkat nejrychleji, jak mu jeho zranění dovolovalo, ale to bohužel nebylo moc rychle.
Utíkali skrz kouř mrtvou krajinou a horko kolem nich jim hned přivodilo problémy s dýcháním. Přesto utíkali dál, přestože většina z nich to skoro nedokázala. Za sebou slyšeli stále blížící se vojáky. Měli pocit, že jim už dýchají za krk.
Když v tom se před nimi objevil nekonečný oceán a loď, houpající se v docích.
Jejich záchrana.

Nathan pohlédl na mapu Tří světů, která byla před ním pověšená na zdi. S velkým znepokojením hleděl na Ostrov přímořských. Byl si vědom toho, že pokud je napadnou, jejich vítězství není ani zdaleka jisté. Ano, v minulé válce jim dokázali odolávat celé roky, ale předtím se o válce mluvilo dlouhou dobu a přesně tuto dobu měl Ostrov vznešených na přípravu. To byly ty roky, které Nathan teď tak hrozně postrádal. Neměl čas na to sestavit nějakou velkou armádu. Ostrov přímořských může zaútočit každou chvíli.
"Vaše Výsosti?"
Nathan se otočil na důstojníka, který zrovna vstoupil do jeho pracovny.
"Důstojníku? Máte nějaké novinky ohledně Ostrova přímořských?"
Nathan pohlédl na důstojníka a všiml si, že přestože stojí v pozoru a takto stojí už nejméně po sté, je trochu nejistý.
"Vaše Výsosti, našli jsme jednoho špeha, který byl v podzámčí v hospodě. Je to muž, kterého jsme hledali. Je tu ale jeden problém."
Nathan nakrčil obočí. "Jaký problém?"
"Při zatýkání zabil pět našich vojáků a tři civilisty, kteří byli v hospodě s ním."
Nathan nasucho polkl. "Jaký muž by tohle dokázal?"
"Nevíme, Vaše Výsosti. Ale prý s vámi chce mluvit."

Nathan sešel do kobek pod jeho zámkem a téměř okamžitě zahlédl muže přivázaného k židli. Byl blonďatý, oči měl zelené, na tváři jeden dlouhý krvavý šrám, který mu pravděpodobně způsobili Nathanovi vojáci. Oblečení měl prosté, to asi kvůli tomu, aby dokázal splynout s okolím.
Kobky byli tmavé, mokré a vlhké. Nathan pochopitelně tohle místo neměl rád, jako každý normální člověk. Při každém jeho kroku se mu boty zabořily do kaluže vody.
"Ale, ale, ale, není tohle král Tří světů?" Řekl muž a doširoka se usmál.
Nathanovi už teď připadal odporný. Rozhlédl se po místnosti a uviděl dva vojáky stojící u zdí.
"Kdo jsi? A proč si se mnou chtěl mluvit?" Zeptal se mladý král a muž se usmál ještě víc, pokud to vůbec bylo možné.
"Moje jméno je Franco. Jsem důstojník Ostrova přímořských."
Nathan se pousmál. "Král Alexandr by nikdy neposlal jako špeha svého důstojníka. Leda že by to byl velmi špatný důstojník."
Franco se usmál. "A nebo velmi dobrý."
"Co po mně chceš?"
"Jdu k tobě s důležitou zprávu. Zhruba před rokem jsem osobně zajal jednoho muže. Nemám tušení, jestli ti na něm záleží, králi, ale vím, že tvojí sestře ano. Máme Brandona Millse a zabijeme ho, jestli nám nedáš, co chceme."
Nathanovi se stáhlo hrdlo. Takže Carmen měla celou tu dobu pravdu. Brandon nebyl na oceánu ani den. Celou tu dobu ho drželi v žaláři na Ostrově přímořských a bůh ví, co s ním dělali. On ale neudělal nic. Přestože měl moc mu pomoct.
"Co chcete?" Zeptal se Nathan bez toho, aby odvrátil pohled od Francových zelených očí.
"Ty víš, co chceme, králi. Vzdej se svého trůnu a nech Třem světům panovat Ostrov přímořských. Pokud tak neučiníš, budeme pochodovat proti Ostrovu vznešených a tentokrát žádné mírové sňatky nebudou. Tentokrát vás zabijeme jednoho po druhém."
Nathan cítil, jak to v něm vře. Jeho vojáci tohohle muže nenašli. On se najít nechal. Chtěl Nathanovi předat tuto nabídku, to byl jeho úkol.
Byla to past. A Nathan se do ní chytil.
To má teď obětovat svůj ostrov kvůli jednomu pirátovi?
A v tom byl celý ten problém. Nebyl to jen obyčejný pirát. Byl to Pán moří. A Nathan si byl téměř jistý, že kdyby Brandon zemřel, oceán by se vzbouřil a všechny je pohltil.
Bez jediného slova se otočil k odchodu. Měl nad čím přemýšlet. Dokážou Ostrov přímořských porazit v přímém boji? Zabijí Brandona, když jim nedá co chce?
Nathan vyšel z kobek se skleslou náladou a skoro narazil do Carmen.
"Co si tam dělal?" Zeptala se ho s úsměvem ve tváři.
Nathan se taky donutil k úsměvu. V hlavě mu pořád kolovalo jeho jméno. Znovu a znovu.
Pak jen zavrtěl hlavou. "Ale nic. To nestojí za řeč."

Loď se houpala ze strany na stranu na oceánu, který nebyl ani klidný, ani divoký. Byla to naprosto normální noc, která přinášela jarní, západní vítr. Podpalubí dopravní lodi, která převážela převážně střelný prach, bylo překvapivě suché. 
Dřevo kolem nich praskalo a byl slyšet každý naráz vln.
Většina pirátů včetně Jamese spala. Brandon seděl opřený o jednu z beden na střelný prach a na svou ránu na břiše si tiskl kus látky, kterou mu dala Sonia. Látka i Brandonova ruka byla nyní celá od krve.
Sonia si klekla vedle něho a na látku mu přitlačila. Brandonův obličej se zkřivil bolestí. Tvář měl celou pokrytou potem.
"Měl byste se vyspat, kapitáne. Než doplujeme na Ostrov vznešených, bude to trvat celou noc."
Brandon na dívku se snědou pletí pohlédl a zahleděl se jí do očí. "Děkuju."
Sonia se usmála. "To nestojí za řeč. A teď se pokuste vyspat."
Brandon přikývl a se Soninou pomocí si lehl na dřevěnou zem a zavřel oči.
Sonia si stoupla a přešla na druhou stranu podpalubí, kde seděl Marc. "Kapitán potřebuje tu ránu zašít. A není jediný. Musíme je co nejrychleji dostat do zámku."
Marc přikývl a pohlédl směrem k pirátům, kteří spali na zemi podpalubí. "Jsi si jistá, že nás tam přijmou?"
Sonia dala ruce křížem. "A proč by neměli? Nathan kapitánovi věří. Nebo aspoň dělá, že mu věří. Myslím si, že strach o to, jestli nás přijmou, je naše poslední starost. Na Ostrově vznešených už budeme v bezpečí. Měli bysme se spíš zaměřit na to, jak dostaneme osm zraněných pirátů až do zámku, když nemáme povoz, ani koně."
"Můžeme něco ukrást."
Oba sourozenci se otočili na lišku, sedící na jedné z beden. Její nápad nebyl ve výsledku tak špatný.
"V docích určitě něco bude. Máme velkou šanci." Řekla Sonia s nadějí v hlase.
"Ano. Protože zrovna my jsme hrozně nenápadní." Reagoval na ní Marc ironicky.
"Nic jiného mě nenapadá. Pokud se nechcete týden trmočit skrz lesy." Lišák se na bedně zkulil do klubíčka. "Měli byste se taky vyspat. Zítra nás čeká dlouhý den."
Sonia a Marc si lehli na zem dopravní lodi. Znovu se plavili po oceánu, jenže tentokrát znali svůj cíl.
Bylo na čase dát věci do pohybu.