Tři světy - třetí ostrov

Franco

Před dvěma lety....

Franco pomalu otevřel oči. Chvíli přemýšlel, kde se nachází, ale bolest, která mu vycházela z břicha mu rychle připomněla, že byl zraněn. Vzpomněl si na vojáka z Ostrova vznešených, jak mu zaráží dýku do břicha.
Franco nemohl uvěřit tomu, že to skutečně přežil. Když padal na bahnitou zem bojiště, byl si jistý, že tohle jsou jeho poslední chvíle na tomto světě. Ale nebyly a on se vrátil zpět.
Když se mu podařilo zaostřit, rozhlédl se po ošetřovně, ve které na každé posteli leželi zranění vojáci a mezi nimi pobíhaly ošetřovatelky s různými lékařskými pomůckami. Bylo tam poměrně ticho.
"Důstojníku?"
Franco se pokusil pohnout, ale po celém těle mu okamžitě přejela obrovská bolest.
"Ne, nehýbejte se. Jen otočte hlavu."
Franco otočil hlavu tím směrem, kde slyšel ženský hlas a pohlédl do tváře tmavovlasé ošetřovatelce v bílých šatech a bílém šátku.
Ošetřovatelka se na něj usmála. "Jste v zámku, důstojníku. Utrpěl jste vážná zranění břicha, byl jste mimo skoro dva týdny, mysleli jsme si, že to nezvládnete. Ale jste bojovník. Ovšem stále musíte ještě odpočívat."
Franco na stále se usmívající ošetřovatelku unaveně zamžoural. "Bitvu u sopek smrti jsme vyhráli?"
Ošetřovatelce poprvé úsměv povadl. "Bohužel ne. Vojáci Ostrova vznešených se dostali až do města. Zdevastovali to tady, zabili spousty lidí, ale nakonec se nám povedlo je zahnat."
Franco přikývl. Myslel si to. Pamatoval si, že už uvnitř bitvy tušil, že tohle neskončí dobře.
"Franco!"
Franco otočil hlavu ke vchodu do ošetřovny a uviděl Marcuse, dalšího z důstojníků Ostrova přímořských. Byl to už starší muž, přesto výborný bojovník. Jeho hnědé vlasy mu začínaly šedivět a začínal přibírat na váze, ale jinak se stále uměl ohánět mečem. Franco vedle něj vypadal jako jeho syn. A nebylo se čemu divit. Byl nejmladším důstojníkem, jakého kdy Ostrov přímořských spatřil.
Franco se pokusil na posteli posunout trochu víc nahoru. Ošetřovatelka mu musela pomoci, i přesto mu to ale způsobovalo velkou bolest. Poté se ošetřovatelka jemu i Marcusovi hluboce uklonila a odcupitala pryč.
"Tak, jak se cítíme kamaráde?" Zeptal se Marcus s úsměvem.
Franco se také pokusil o úsměv. "Jako kdyby mě někdo pobodal."
Marcus jeho sakrasmus ignoroval. "Už jsme si mysleli, že se z toho nedostaneš. Měli jsme o tebe strach."
"Měli?"
"No, důstojníci, poručíci, vojáci z našeho pluku, dokonce král. Říkal, že bychom v tobě ztratili velkého bojovníka."
Franco se unaveně pousmál. "To mě těší. Marcusi, viděl si někde Mariku? Určitě by byla ráda, kdyby věděla, že jsem se vzbudil."
Marcusův úsměv okamžitě povadl. Najednou vypadal velmi ustaraně a nervózně. Ohlédl se na ošetřovnu za sebou jenom proto, aby se vyhnul Francovu pohledu. Francovi se jeho reakce vůbec nelíbila.
"Marcusi, co se stalo?" Snažil se, aby jeho hlas zněl drsně a sebejistě, ale ve skutečnosti se mu třásl.
Marcus se zhluboka nadechl. "Ničí mě, že to musím být já, kdo ti to řekne, Franco, ale když vojáci z Ostrova vznešených vtrhli do města, tak tvojí sestru, Mariku, přestože se snažila utéct, našli, znásilnili a potom jí podřízli hrdlo. Moc mě to mrzí."
Franco hleděl na Marcuse a nevěřil vlastním uším. Chvíli trvalo, než mu Marcusova slova došla. Oči se mu naplnily slzami a srdce se mu sevřelo strašlivou bolestí.

Přestože se ještě ani zdaleka nezotavil, Franco potřeboval na vzduch. Potřeboval ven z té smradlavé ošetřovny, od těch neustále se usmívajících ošetřovatelek. A tak se teď opilý potácel nocí, rána na břiše mu dávno začala krvácet, a srdce měl stáhlé bolestí. Lidé opilého důstojníka přehlíželi, všímali si vlastních věcí a stále ještě uklízeli po útoku Ostrova vznešených. Sopky, které obklopovali město, dnes výjimečně nevřely. Na obloze nebyla jediná hvězda, jen měsíc téměř v úplňku. Ulice byly mokré od bouřky, která se dříve toho dne prohnala ostrovem.
"Franco!"
Franco se potácivě otočil za ženským hlasem a otočil se na ženu, která k němu přibíhala.
Doběhla k němu žena se světlými vlasy v oblečení prostém, avšak slušivém. Byla mladá, oči měla modré jako oceán a vypadala ustaraně.
"Anno? Neměla by si být v utajení?" Zeptal se Franco nejjasněji, jak v tu chvíli dokázal.
Anna přikývla. "Ano, ale v noci můžu do města. Musím za králem, podat hlášení. Slyšela jsem, že tě zranili..." Pohlédla na Francovo břicho, které se mu zbarvilo do ruda krví. "...Franco musíš zpátky na ošetřovnu."
Franco si odfrkl. "To sotva. Nikam nejdu, jen mi tam pořád něco dávají. Cítím se po tom....vtipně."
Anna nakrčila obočí. "Ty si opilý?"
"Jo. A co jako?"
Anna si povzdechla. "Musíš se vrátit na ošetřovnu." Popadla ho za paži a chtěla ho odtáhnout zpátky směrem k zámku.
"Zabili jí. Ty svině z Ostrova vznešených zabili Mariku." Řekl Franco hlasem, ve kterém začínali být slyšet vzlyky.
Anna se zarazila. "To je mi strašně líto, Franco. Dostaneš šanci jí pomstít. To ti slibuju."
"Za to Ostrov vznešených zaplatí."
Anna se ustaraně podívala na Francovo břicho. "Nenecháš ho zaplatit, pokud tu vykrvácíš na ulici. Pojď už. Musíš se vyspat."
Franco pohlédl na Annu. "Zničíme je."
Anna přikývla. "Zničíme. A teď už pojď."
A odtáhla Franca zpět na ošetřovnu.

Současnost

Voják Ostrova vznešených znovu udeřil Franca do tváře. Franco vyplivl na zem krev a pohlédl na Nathana. Jeho tvář byla plná šrámů, fialových boulí a hlavně krve. Ale stále se na Nathana usmíval.
"Co ti přijde pořád tak vtipné, pse? Už s námi nemůžeš vyjednávat."
Franco se zasmál. "To sice ne. Ale brzy si pro mě král přijde. Společně se svými vojáky. A poté srovná Ostrov vznešených se zemí."
Nathan přistoupil blíž. "A já si myslím, že si tomu svému králi naprosto ukradený. I kdyby přišel, nechal by tě tady hnít."
"To si nemyslím."
"Myslet si to nemusíš. Ale je to pravda."
"Uvidíš pravdu, králi. Na to se spolehni."
Nathan kývl na vojáka a ten znovu uhodil Franca do tváře. Ten se dál smál. Smál se tak dlouho, dokud neomdlel.

Někdo zaťukal na Carmeniny dveře a princezna okamžitě zakřičela. "Dále!"
Dveře se otevřely a v nich stál Brandon ve svém klasickém oblečení. Měl své černé kalhoty, vysoké boty a bílou košili. Ale hlavně měl svůj dlouhý, hnědý kabát. Byl ošetřený a konečně chodil vzpřímeně bez pomoci.
Carmen se usmála. "To vypadá mnohem víc jako vy."
Brandon se také usmál. "Jako já jsem si nepřipadal hodně dlouhou dobu." A potom se zarazil a pohlédl do Carmeniných náručí, ve kterých kolébala svého syna. Brandon chvíli na miminko nechápavě hleděl.
Carmen se usmála. "Kapitáne, tohle je můj syn, Jack."
Brandon k miminku přistoupil. "Váš syn?"
Carmen přikývla.
"Čí je?"
Princezna si povzdechla. "Je Robertův."
Brandon přikývl. Pravděpodobně to čekal. "Je to hrozné, když si pomyslím, že jste s tou šílenou rodinou spojená."
"Věřte mi, pro mě je to stejné. Nechcete si ho pochovat?"
Brandon poodstoupil a zvedl ruce. "Ne. Já, na tohle moc nejsem."
Carmen přikývla a položila syna do kolébky. "Určitě jste někdy miminko choval, nemám pravdu?"
Brandon si vzpomněl na Sofii. Na svou dceru. Vzpomněl si na to, jak jí poprvé držel v náručí. Odvrátil pohled, aby mu Carmen neviděla do tváře.
Carmen si toho ale všimla. Všimla si jeho lesknoucích očí.
"Mrzí mě, že jsem se zmínila o Emilii. Nevím, kým pro vás byla. Bylo to ode mě sobecké."
Brandon zavrtěl hlavou. "Ne, to já se omlouvám. Neměl jsem tak reagovat. Mělo by to už být snazší, ale není. Nikdy nebude. Ta bolest nikdy nezmizí." Pohlédl na Carmen a princezna poprvé spatřila všechnu tu bolest, kterou sebou Brandon nosí.
Brandon přistoupil ke kolébce a pohlédl na Carmenina syna.
"Kdysi dávno jsem měl také dítě. Dceru. Sofii. Dnes by jí bylo sedm. Byla krásná. Přesně jako její matka."
"Emilia." Hlesla Carmen.
Brandon přikývl. "Byli má rodina. Před tím vším, co se stalo potom. Před tím, než jsem se stal kapitánem Mořské záhuby. Ona byla má manželka. A kdyby jste jí jen viděla, Carmen...." Brandon pohlédl z okna. "...Byla nádherná."
Carmen by přísahala, že v tu chvíli viděla v Brandonových očích jeho vzpomínky. Vzpomínky na Emilii. Na jeho dceru.
"Co se jim stalo?" Zeptala se.
Brandon znovu pohlédl na Jacka. "Zemřeli kvůli válce, kterou si vysoce postavení muži začali kvůli moci. Zemřeli, protože jsem je nedokázal zachránit. A toho dne jedna má část zemřela s nimi."
"Jaká část?"
"Ta, která zná milost. Ta správná. Toho dne jsem si slíbil, že už nikdy nebudu tak slabý, jako ten den. Že už nikdy nepodlehnu svým vlastním emocím. A podívejte se na mě. Už to dělám zase."
Carmen přistoupila k Brandonovi a chytila ho za ruce. Brandon na ní konečně pohlédl. Jeho oči byly plné bolesti.
"To si nemyslím. Mám pocit, že teď jste nejsilnější, jakého jsem vás kdy viděla."
Oba dva se usmáli.
"Je mi to moc líto."
Brandon zavrtěl hlavou. "Vy za to nemůžete."
Zůstali na sebe hledět. Carmen hleděla do očí muži, který ztratil všechno, muži, který dokázal hýbat oceánem. A Brandon hleděl do očí té nejmocnější ženě Ostrova vznešených. Nikdy se neměli potkat. Měli navždy žít s vědomím, že se nenávidí. On, pirát a ona, princezna. Přiblížili se k sobě tak blízko, až cítili dech toho druhého.
A v tu chvíli do místnosti vtrhl James.
Carmen se rychle otočila ke kolébce a Brandon okamžitě vyměnil svůj pohled za svůj klasický, kamenný.
"Kapitáne. Nathan vám chce něco říct."

Piráti seběhli do velkého sálu, ve kterém Nathan nervózně přešlapoval z místa na místo.
"Co se stalo?" Zeptal se Brandon.
Nathan se na něho otočil. "Od mých spolehlivých zdrojů jsem se právě dozvěděl, že se Ostrov přímořských začal vyzbrojovat. Jsme ve válce, Brandone."
Brandon pohlédl na Jamese a potom zpátky na Nathana. "Budeme potřebovat hodně chlastu. Protože tohle mi budeš muset vysvětlit úplně od začátku."