Tři světy - třetí ostrov

Ticho před bouří

Franco vstoupil do světlého pokoje, který sice nebyl tak velký jako jeho pokoj na Ostrově přímořských, ale určitě byl lepší než tmavé sklepení.
Franco byl k smrti vyčerpaný. Nespal už několik dní. Byl špinavý a po celém těle měl tmavé podlitiny a krev.
Otočil se na stráže, kteří hlídali před jeho pokojem. Nečekal, že by odešli. Kamkoliv půjde, oni budou následovat, Nathan mu ani zdaleka nevěřil a Franco se mu nedivil.
Stráže zavřeli dveře. Věděli, že Franco nemá šanci utéct, okno v místnosti sice bylo, ale pod ním byl jen dlouhý sráz, který by určitě končil smrtí. Franco stejně neměl v plánu utíkat. Kam by šel? Ostrov přímořských už nebyl jeho domovem. Stále se nemohl vzpamatovat ze skutečnosti, že ho jeho vlastní lid, jeho král, zavrhli. Nechali ho na Ostrově vznešených zemřít. Ostrov, za který bojoval celý svůj život. Málem za něj umřel.
Franco se zhroutil do měkké postele. Teď v tuto chvíli chtěl jen jediné. Spát. Zavřel oči. Než usnul hlubokým spánkem, myslel na svůj lid a na to, jak se jim za zradu pomstí.

Carmen procházela zámkem. V chodbách byli služebné a komorníci, kteří je uklízeli od krve. Obyvatelé Ostrova vznešených o útoku zatím nevěděli, ale byla jen otázka času, než se tato informace dostane ven. A až se tak stane, bude to pohroma. Zámek se vždycky považoval za bezpečné místo, nedotčené válkou. To se nyní změní. Carmen jen doufala, že to nezmění víru lidí v královskou rodinu. Víru v Nathana.
Přenechala Jacka služebné. Musela si s bratrem promluvit. O jejich dalších krocích. Nathan s ní válku neprobíral, ale Carmen chtěla znát pravdu. Naposledy po ní vyjel tak, jako nikdy předtím. Princezna viděla v králových očích obavy, únavu a strach. I ona měla strach. Ale o svého bratra.
Došla k Nathanově pracovně a zaklepala na dveře.
Zevnitř se nic neozvalo.
Carmen vzala za kliku a vešla dovnitř.
Uviděla Nathana, spícího na svém stole. Pod sebou měl rozložené mapy a papíry s dopisy.
Carmen zavřela dveře a přistoupila k bratrovi. Jemně jím zatřásla. "Nathane." Zašeptala.
Nathan sebou trhl a probudil se. Promnul si oči a pohlédl unaveně na sestru.
"Carmen. Děje se něco?"
"Na to samé bych se mohla zeptat já tebe. Stává se ti to často, že usneš uprostřed práce?"
Nathan se pousmál. "Možná sis toho nevšimla, ale mám tady válku, kterou musím vést. Nemám moc času na spánek."
"Nathane, musíš si odpočinout. Alespoň jednu noc. Prosím."
"Co si chtěla?"
Carmen si povzdechla. "Chtěla jsem se tě zeptat na tvé další kroky. Co teď budeme dělat?"
Nathan na Carmen pohlédl s obavami. Nechtěl s ní rozebírat válku. Byla jedna z mála lidí, se kterými se mohl bavit o normálních věcech a alespoň na chvíli vypustit válku z hlavy. Ale tomu byl asi konec.
"Franco nám poskytne informace. Potom vyšlu Brandona a piráty s královskou flotilou na oceán. Budou útočit z vody. Mezitím musím připravit všechny naše vojáky na nadcházející válku. A taky budu muset informovat náš lid."
"Toho se asi obáváš nejvíc."
Nathan přikývl. Pohlédl na Carmen. "Ať se stane cokoliv, ty a Jack musíte zůstat v bezpečí. Musíš mi to slíbit. Musíš mi slíbit, že to vy dva přežijete."
Carmen chvíli hleděla na svého staršího bratra. Nasucho polkla a uchopila Nathana za ruce. "Přežijeme to všichni."

Franco, sedící naproti Nathanovi u stolu ve velkém sálu se usmál. "Jsem rád, že si konečně můžeme promluvit jako kultivovaní lidé."
"Na tobě není kultivovaného naprosto nic. Řekni mi, co víš." Nathanův hlas byl hrubý a bez emocí.
Franco si povzdechl. "Tak asi přeskočíme formální fráze a povím vám, co vím. Vím, že král Alexandr má deseti tisícovou armádu, která je připravená pochodovat na Ostrov vznešených. Vím, že má flotilu o patnácti lodích a tolik střelného prachu, že by mu vystačil na další stejně velkou armádu. Jeho vojáci jsou ti nejlepší, jaké kdy Tři světy viděli. Má důstojníky, kteří znají válku lépe než sami sebe a lučišníky, kteří nikdy neminou. Tohle všechno znamená jednu velmi prostou věc, králi. Nemůžete vyhrát."
Nathan zkřížil ruce na prsou. "Proč bych ti měl něco z toho věřit?"
Franco se pousmál. "Možná proto, protože mě moji vlastní lidé zradili. Rád jim tu laskavost oplatím. My dva jsme na stejné lodi, králi. Nemám důvod ti lhát."
Nathan zavrtěl hlavou. "Tobě nikdy věřit nebudu. Přesto budu muset. Pokud je to, co říkáš pravda, musíme začít jednat hned."
Franco přikývl. "Pokud chcete mít šanci."
"Je tu ještě něco?"
"Král Alexandr tě nesnáší, králi. Chce tě vidět mrtvého víc než kohokoliv a stejně tak tvojí sestru. Zabili jste přeci jeho syna. Tahle válka je jenom kvůli tomu. Nic jiného v tom není. A taky vláda nad Třemi světy, ale to už je něco jiného. Chce syna tvojí sestry a vezme si ho, když bude chtít. Jestli chceš vyhrát, nesmíš se mu postavit v přímém boji. To bys nikdy nevyhrál."
Nathan se naklonil přes stůl. "Já jsem král Tří světů, včetně Ostrova přímořských. Věřím, že nějakou důvěru tam stále mám."
Franco se ironicky zasmál. "Nebuď směšný! Král, jež sedí na tomhle trůně, nemá na Ostrově přímořských moc už desítky let! Tvá moc je velmi omezená! Jestli si myslíš, že já jsem ten špatný, tak si ještě nepotkal krále Alexandra a ostatní důstojníky. Ti jsou mnohem horší."
"Má král Alexandr nějaké slabiny?"
"Měl. Ale tu jste zabili."
Nathanovi se sevřelo hrdlo. Kývl na vojáky, kteří Franca zvedli.
"Já jsem na tvojí straně, králi. Ale je jen otázkou času, než tě na tom trůně vystřídá král Alexandr a v tu chvíli Tři světy padnou!" Křičel Franco, když ho odváděli pryč.
Nathan pohlédl na svoje ruce. Třásly se. Pokusil se vstát, ale podlomila se mu kolena a on se zhroutil na zem.
"Nathane!"
Zaslechl hrubý hlas, když k němu přiběhl vysoký pirát v hnědém kabátu.
"Brandone." Hlesl. Měl pocit, že se ztrácí.
Brandon mu pomohl zpět do židle. Pohlédl na něj. "Jsi v pořádku?"
Nathan přikývl. "Jo, já jen, bylo mi trochu slabo."
Brandon na Nathana s obavami pohlédl.
Nathan si povzdechl. "Já....já nejsem můj otec, Brandone. Tohle prostě není pro mě. Já nedokážu vést předem prohraný boj. Nedokážu své vojáky vést na smrt."
Brandon si sedl na vedlejší židli. "Kdo řekl, že je to předem prohraný boj? Král Alexandr nemá ani ponětí, proti komu stojí. Ty si rozený vůdce, Nathane. Vždycky jsem to v tobě viděl. Ale pokud se zlomíš ty, zlomí se i celé Tři světy. Musíš být pro všechny silný, což je strašné břímě, které musíš nést. Já tvého otce potkal jen jednou a jsi mu velmi podobný. Nevěřím, že tuhle válku prohrajeme dřív, než se tak opravdu stane. Tak se zmuž, sakra. Potřebujeme tě."
Nathan se usmál. Po dlouhé době se skutečně usmál. "Mají patnáct lodí ve své flotile."
Brandon si odfrkl. "A co jako? Jsem si jistý, že jim spadne hřebínek, až budou bojovat proti mě."
Nathan se zasmál. "Pak se tedy připravte. Zítra ráno vyplouváte."

Brandon stál při západu slunce na nádvoří. Okolo něj nikdo nebyl. Hleděl na oceán a snažil se zachytit jeho vůni. Věděl, že až bude na něm, bude to silnější.
"Zítra zase budeme na naší pevnině."
Brandon se otočil a pohlédl na přicházejícího Jamese. Usmál se. "Ano. To budeme. Neříkej, že se ti tady po tom bude stýskat."
James se zasmál. "To tedy ne. Zámek, to není nic pro mě. A řekl bych, že ani pro vás. Jen mi to připomnělo staré časy. Připomnělo mi to můj starý domov."
Brandon pohlédl na Jamese. Hleděl do dáli. Ne na oceán ale na obzor, kde se nacházel Ostrov přímořských.
"Omlouvám se." Řekl Brandon najednou.
James na něj nechápavě pohlédl. "Za co?"
"Za to, že jsem tě unesl."
James nad tím mávl rukou. "Jsem si jistý, že to bylo přesně to, co se mělo stát. Naučil jste mě žít. To bych se nikdy v chatě u rodičů nenaučil. Odpustil jsem vám už dávno."
"To jsem rád."
"A teď se vracíme na oceán, kapitáne. Brzy pod sebou zase ucítíme vlny."
"Už se nemůžu dočkat."
"Víte co udělám jako první, až tohle všechno skončí?"
Brandon se usmál. "Co?"
"Pořádně se opiju."
Oba piráti se zasmáli.
"Tak dobře. Platím já." Řekl Brandon a dál se smál. Byl to poslední smích na velmi dlouhou dobu. Poslední smích před krveprolitím. Ale v tu chvíli před sebou piráti viděli možnost vrátit se na oceán. Možnost vrátit se domů.