Tři světy - třetí ostrov

Nejdelší dny a noci v jejich životech

Co je to smrt?
Ptali se lidé již po staletí a nikdo z bohatých, chudých, pobožných či rouhajících nikdy nedokázal odpovědět.
Smrt mezi lidmi chodí nezpozorována, a přestože se jí mnozí snažili uniknout, nikdy se to nikomu nepodařilo.
Jak lze bojovat proti nepříteli, proti kterému neexistují žádné zbraně, nikdy se neunaví, nikdo neví jak vypadá a může vás polapit kdykoliv a v jakékoliv situaci?
Přesto někteří tvrdí, že smrti dokázali utéct. Nebo se jí téměř dotkli, ovšem ona si to rozmyslela.
'Ještě není tvůj čas' řekla a zmizela ve tmě.
Co je to smrt?
Pokládali si lidé ve svých postelích.
Ti, kteří jí byli nablízku si jen přáli, aby si pro ně přišla.

Sonia seděla na dřevěných bednách v podpalubí lodi, která pašovala lidi na Ostrov přímořských. Lodní dovoz byl již zastaven, byla to předzvěst něčeho hrozného, přestože lidé ještě nevěděli čeho, ovšem tato malá loď se pravidly moc neřídila.
Podpalubí bylo namačkané k prasknutí muži, ženami a dětmi, kteří měli na sobě špinavé hadry chastníků a hospodyň. Děti si hrály s rozbitými hračkami. Podpalubí bylo cítit špínou, močí a nemocí.
Lišák, ležící na bedně vedle Sonii zvedl hlavu.
"Jsi si tím jistá? Já jen, že Anna udělala strašné věci. Nezaslouží si odpuštění."
Sonia zavrtěla hlavou. "Nejedu jí dát odpuštění, ale druhou šanci. Nikdy jsme si nevyslechli její příběh. Nevíme, co jí k tomu všemu vedlo. Ještě k tomu se snaží jenom bojovat za svůj ostrov. Já bych pro Ostrov divokých udělala to samé."
"Jasně, ale nejhorší věc, co jste vy dělali na Ostrově divokých bylo to, že jste řezali bambus. Ostrov přímořských zabíjel nevinné lidi a má v plánu zotročit celý Ostrov vznešených. To není nic ušlechtilého." Odpověděl Lišák nedůvěřivě.
"Anna je jediná, kdo pochopí, v jaké situaci se nacházíme. Prosím, Lišáku, musíš mi věřit."
"Už jednou se mi víra vymstila, Sonio."
Sonia přikývla. "Já vím."
"A co tvůj bratr? Musí šílet."
"Nechala jsem mu zprávu. On to pochopí."
"Jsi si tím jistá?"
Nebyla. Ale jakou jinou možnost měla? Buď si promluvit s nepřítelem, který umí mluvit, a nebo se nechat zmasakrovat nepřítelem, který pusu používal jenom ke kousání končetin.

Carmen stála a hleděla na hlavní město Ostrova vznešených, ve kterém panoval chaos. Lidé běhali po ulicích směrem ke kostelu, muži se hlásili ve velkém sále do zbraně a v ulicích projížděli vojáci v brněních.
Carmen musela Ostrov vznešených o válce informovat sama. Musela se zmínit i o skutečnosti, že Nathana unesl Ostrov přímořských.
Carmen cloumal stres a strach. Do takovéhle pozice nikdy neměla být postavena. Nebyla bojovnice, neuměla vést armády, ale najednou musela, byť se jí válka hnusila, jako nic na světě. Kromě krále Ostrova přímořských.
Měla strach z toho, že to nezvládne. Že své lidi zavede na smrt. Naštěstí měl Nathan už vypracovaný plán a generálové s ním byli srozumění. To jí to trochu ulehčovalo, ale ne o moc. Měla také obrovský strach o Nathana. Král Alexandr ho zabije. Pokud už není mrtvý. Carmen cítila, jak se jí stále svírá žaludek. Doufala, že už se Brandon blíží k Ostrovu přímořských.
"Vaše Veličenstvo?"
Carmen se otočila a uviděla snědého chlapce s černými vlasy a s ustaraným výrazem.
Carmen se donutila k úsměvu. "Říkala jsem ti, že mi můžeš říkat Carmen, Marcu."
Marc přikývl. "Dobře, Carmen. Předpokládám, že si mám taky jít do zbrojnice pro brnění?"
"Ano, tvá sestra ti to neřekla?"
Marc zavrtěl hlavou. "Má sestra, tu teď není. Nevím, kde je."
Carmen přikývla. "Určitě se brzy objeví..." Zarazila se. Marc se celý třásl. Carmen k němu přistoupila blíž. "...Jsi v pořádku, Marcu?"
Marc na ní pohlédl, ale jako kdyby hleděl skrz ní. "Nikdy jsem ve válce nebojoval. Ovšem...na Ostrově divokých jsme bojovali s příšerami, ale neměli jsme brnění a těžké meče. Nikdy jsem s mečem nebojoval."
"A s čím si bojoval?"
"S kopím vyrobeném ze dřeva."
Carmen se zarazila. "Já..."
"To nic, já to chápu. Myslel jsem, jestli by se nenašlo nějaké jiné místo."
Carmen k chlapci přistoupila a položila mu ruku na rameno. Bylo mu nanejvýš šestnáct, bylo to ještě dítě. A byl vyděšený.
"Moc mě to mrzí, ale žádné jiné místo není. Ale myslím, že by ses mohl připojit k mé osobní stráži."
Marc zbystřil. "To byste chtěla?"
Carmen přikývla. "Ano."
Marcovi se rozzářily oči. "Dobře, tak já si dojdu pro brnění a zbraně." Otočil se a chtěl odběhnout pryč, ale zastavil ho Carmenin hlas.
"Marcu?"
Marc se na princeznu otočil. "Ano?"
"Řekni si o luk a šípy."
Marc přikývl a odběhl pryč.
Carmen se otočila na město, které nyní bylo v obrovském spěchu. Zhluboka se nadechla. Čekají je dlouhé dny a noci. Pravděpodobně ty nejdelší v jejich životech.

Franco pomalu otevřel oči. Víčka měl zalepená, tvář zborcenou potem. Stále za ruce visel ke stropu. Zápěstí měl již rozedrané do kosti. Ztratil již spoustu krve od rány na břiše, která mu stále krvácela. Měl pocit, jako že je stále ve snu. Na sklepení před sebou nedokázal zaostřit. Svět každou chvíli zčernal a znovu se rozjasnil.
Franco nasucho polkl.
Ještě před dvěmi měsíci byl důstojník Ostrova přímořských a kde je teď? Zemře ve sklepení kvůli zradě svých vlastních lidí?
Vždycky věřil v to, co král Alexandr chtěl. Chtěl slávu Ostrovu přímořských a Franco jako správný voják o svém králi nikdy nepochyboval. Ale nakonec se ukázal jako zbabělec. Byl ochotný nechat své vlastní lidi na pospas smrti, když už je nadále nepotřeboval. Chcete říct, že kvůli tomuhle králi málem přišel o život? Že kvůli tomuhle králi tu nebyl, aby zachránil Mariku? Kvůli muži, kterému nezáleželo na nikom, kromě jeho samotného?
Franco se tím mužem cítil znechucen.
Vybavila se mu tvář krále Nathana.
Byl celý život učeň královskou rodinu nenávidět. Král Alexandr ho to učil. A stejně to byl nakonec on, kdo mu vrazil dýku do zad. Ne královská rodina. On.
Král Nathan nebyl tak špatný. Jasně, jeho touha ochránit svou sestru byla spíš obsese, ale s tím dokázal Franco soucítit.
Ne, on tady neumře. Tomu hajzlovi takovou radost neudělá.
Zvedl hlavu a pohlédl na své ruce. Byli od krve poměrně kluzké. Kdyby se mu jen povedlo je řetězi prosmíknout. Musel by se do toho opřít celou vahou.
Franco se kousl do rtu a zatlačil. Ucítil obrovskou bolest v obou rukách, ale nevzdával to. Chtělo se mu řvát, ale mlčel. Cítil, jak mu ze rtu teče krev. Bylo to jako kdyby mu někdo odtrhával ruce od těla. Bolest byla nepředstavitelná. Když se mu zlomily oba palce na rukou, Franco ani nestihl zařvat bolestí, protože v tu samou chvíli se skácel na zem.
Natáhl se na zemi jak široký, tak dlouhý a chvíli tam jen tak ležel a vnímal obrovskou bolest v rukou, ale hlavně ve zlomených palcích. Místnost se s ním točila.
Franco se vyškrábal na nohy. Svět před ním stále nebyl zaostřený, ale věděl, že musí jít. A tak šel.
Otevřel ocelové dveře, které překvapivě nebyly zamčené a vyšel ven na chodbu, kterou rychle přeběhl. Při každém kroku ho rána v boku zabolela jako čert. Měl výhodu, že toto sklepení znal. Věděl přesně, kde budou Nathana držet.
Zastavil se uprostřed chodby. Pocítil touhu utéct a Nathana tu nechat. Chvíli tam jen tak stál. Bůh ví, jak bude Nathan vypadat. Třeba nebude pohybu schopen. On utéct dokáže, určitě má ještě na Ostrově přímořských přátele.
Franco zavřel oči. Ale Nathan se ho rozhodl nezabít, i když měl spoustu příležitostí to udělat.
Rozběhl se směrem k železným dveřím na konci chodby. Byly samozřejmě zamčené. Franco se vrátil zpátky a uviděl vojáka pochodujícího chodbou. Počkal, až voják dojde k cele, ze které utekl Franco.
Voják pohlédl dovnitř. "Co to sakra...."
V tu chvíli ho Franco uhodil loktem zezadu do hlavy. Voják se skácel k zemi. Franco od něj vzal svazek klíčů a vrátil se k železným vratům, které asi na desátý pokus otevřel.
Nasucho polkl.
Uviděl Nathana, zhrouceného na židli, s probodnutou nohou, ze které stále vytékala krev. Tvář měl nehybnou, plnou ošklivých monoklů. Byl bledý jako smrt.
Franco k němu přistoupil a zatřásl jím.
"Králi?"
Nathan se zavrtěl a pohlédl zastřeným zrakem na Franca. "Franco?"
"Jo, jsem to já. Pojďte, půjdeme domů."