Tři světy - třetí ostrov

Moudrost zvířat

Marc popadl svazek klíčů, který visel na protější zdi. Postupně zkoušel každý klíč, dokud nenarazil na ten, který do zámku padl.
Sonia se nervózně rozhlížela. Bála se, že každou chvíli někdo přijde.
"Pospěš si." Pobízela svého bratra.
"Pšt." Zasyčel na ní Marc a třesoucíma se rukama klíčem v zámku nakonec otočil.
Bylo slyšet, jak se zámek otevřel a dveře s tím zaskřípaly.
Marc je rychle otevřel a pohlédl na Brandona, který se rukou opíral o zeď a usmíval se.
"Jestli tohle vyjde, udělám vám vyhlídkovou cestu po oceánu."
Marc k němu přispěchal a přehodil si jeho ruku přes rameno, aby mohl kapitána podepřít.
Brandon byl slabý, sám by nedošel ani na konec chodby.
"Musíme zmizet. Hned." Řekla Sonia jejich směrem, ale Brandon zavrtěl hlavou.
"V jedné z těch cel jsou moji piráti. Bez nich nejdu."
Marc nervózně pohlédl na Soniu. Už se zdrželi příliš dlouho. Ale Brandon nevypadal, jako že si dělá srandu. Přestože si byl Marc jistý, že by Brandona v tomto stavu lehce přepral, chtěl mu vyhovět.
Piráti by jim mohli pomoct.
Sonia začala nakukovat skrz posuvná vrátka do cel. Otevřela dvě, až nakonec v té třetí uviděla skupinu můžu zbýdačených podobně jako Brandon. Na sobě měli kusy hadrů, kterým vojáci z Ostrova přímořských říkali oblečení, vlasy i vousy měly dlouhé a obličeje i těla plné krvavých ran.
"Jsou tady." Sykla Sonia a Marc jí hodil klíče.
Hned začala hledat ty správné. Zasunula klíč do zámku a dveře se hlasitě otevřely.
Muži, sedící nebo ležící na zemi zvedli své hlavy a udiveně se zahleděli na svou zachránkyni.
Chvíli na ní hleděli s udivením, nepoznali jí.
Sonia se pokusila usmát. "Přišla jsem vám pomoct."
Jeden z pirátů vrávoravě vstal. "Ta dívka z Ostrova divokých?"
Sonie se na tváři rozlil úsměv. "Ano, jsem to já. Jestli chcete žít, pojďte s námi."

Carmen položila Jacka do kolébky. Chlapeček už skoro spal, dnes kupodivu neplakal polovinu noci, i když to stále ještě mohlo přijít.
Okno do svého pokoje měla Carmen otevřené a tak jí dovnitř proudil jemný jarní větřík. Na sobě měla jen lehkou košilku, proto jí byla trochu zima, avšak přivítala něco jiného než mrazivý vítr.
Vydala se k oknu, aby ho zavřela. Byla by nerada, kdyby Jack nastydl.
"Přišla nějaká odpověď?" Zeptal se písklavý
hlas, který vycházel z míst, kde se nacházela Carmenina postel.
Carmen se usmála a otočila na hnědou veverku, která seděla na posteli a usmívala se na princeznu.
"Ne. Žádná odpověď." Odpověděla a sedla si na postel vedle Jain.
"Tohle mi připomíná nějaký šílený romantický příběh, tobě snad ne?"
Carmen na Jain vykulila oči. "Tohle není žádný romantický příběh! Je to můj přítel a já chci vědět, co s ním je."
Jain si odfrkla. "Spíš nemáš nic lepšího na práci. A hlavně si nedokážeš připustit, že toho piráta pravděpodobně vůbec nezajímáš."
Carmen vstala a přistoupila k oknu. "To není pravda."
"Není? Proč teda neodpovídá? Už si zvažovala tu možnost, že má Nathan možná pravdu?"
Zvažovala. Ale copak to může přiznat? Může snad přiznat, že muž, který jí zachránil život, je možná skutečně ten mizera, za kterého ho považovali všichni ostatní?
"Nemá pravdu." Odpověděla, avšak i jí její hlas připadal nepřesvědčivý.
Otočila se na Jain. "Co bys na mém místě dělala ty?"
Jain seskočila z postele a dohopkala směrem ke Carmen. Když byla u ní, vyskočila na parapet okna. Pohlédla na princeznu. "Já bych se na to vykašlala. Ale na mě přece nezáleží. Já jsem veverka. Záleží na tom, co chceš dělat ty. Máš jednu zvláštní vlastnost, jakou jsem nikdy nechápala. Máš naději. I ve chvílích, kdy jí všichni ostatní ztrácejí. Věříš tomu, že je Brandon tam venku?"
Carmen chvíli na Jain mlčky hleděla. Skutečně tomu věří? Skutečně věří tomu, že je kapitán Brandon Mills venku na oceánu?
Carmen se smutně usmála. "Věřím tomu, že na nás nezapomněl."

Anna rozrazila dveře velkého sálu a vřítila se dovnitř. Král Alexandr seděl zrovna u stolu a něco psal.
Anna k němu přistoupila a rychle se uklonila.
"Vaše Výsosti, Brandon Mills a jeho piráti utekli."
Král Alexandr na Annu rozzuřeně pohlédl. "Zopakujte to?"
Anna nasucho polkla. "Oni...utekli. Nevím, jak se to stalo, někdo jim musel pomoct."
Král Alexandr praštil rukou o stůl. Byl rudý vzteky.
"Tohle místo není zas tak velké. Vojáků je tu dost. Tohle není žádný proklatý zámek na Ostrově vznešených. Najděte je! Hned!" Rozkřikl se a Anna okamžitě odběhla plnit své úkoly.
Když vyběhla ven, téměř okamžitě se zastavila, jelikož jí někdo zastoupil cestu.
Pohlédla dolů pod sebe, kde viděla oranžovo bílé tělíčko Lišáka.
"Co chceš?!" Vyjela na něj a obešla ho.
Lišák jí byl v patách. "Všechno se ti to začíná hroutit, co? Jako kdybych to neříkal." Říkal posměšně a přitom Annu stále pronásledoval.
Anna měla sto chutí někoho zabít a musela se hodně držet, aby to nebyl zrovna Lišák.
"Chceš se mi vysmívat?! Dobře! Stejně si v tom pravděpodobně měl prsty!"
"V tomhle? Ne, bohužel ne. Ale doufám, že je nenajdeš. Nebo zemřeš při snaze je najít."
Anna se zastavila a otočila na Lišáka, který se na ní šklebil ze své výšky.
"Bývali jsme přátelé. Kdysi." Řekla a znělo to tak, že to myslí vážně.
Lišák si odfrkl. "Jo. To bylo za dob, kdy byla Anna ta dívka, kterou unesl zlý muž, když byla malá. Nebyla to důstojnice armády Ostrova přímořských." Řekla liška a odešla.

Lišák to vzal zkratkou, kterou dokázal projít pouze někdo, kdo byl velký jako on. Šel až moc blízko sopek, přesto si byl vědom toho, že jinou možnost nemá.
Na Ostrově přímořských bylo těžké se skrýt. Nebyli zde skoro žádné lesy, skoro žádná zeleň. Jen sopky, mrtvá krajina a velké pustiny mezi městy.
Lišák běžel rychle a slyšel v hlavním městě za sebou, jak vojáci nasedají na své koně a připravují si zbraně.
Musí si pospíšit.
Běžel rychleji, tlapky ho pálily od mrtvé země.
Nechtěl, ale musel se ohlédnout. Na velké město a zámek, ne moc velký, přesto dostatečně majestátní, který se tyčil pod sopkami. Kéž by ho nikdy nemusel znovu spatřit.
Lišák nebyl na zámku nikdy vězněm, mohl si chodit, kam chtěl. To byla chyba. Díky tomu dokázal najít tajné stezky, po kterých mohli dojít do malých přístavů, ze kterých vyplují na Ostrov vznešených.
Přesto Lišák nikdy nemohl odjet. Žádný námořník by ho na loď nevzal. A nejen proto, protože je zvíře.
Popsal Sonie a Marcovi přesnou cestu, po které se mají vydat. Cestu, která se tyčila přímo pod sopkami a byla velmi nebezpečná, jelikož na vás mohl každou chvíli spadnout hořící balvan. Jen doufal, že našli správnou cestu.
A právě v tu chvíli uviděl v dáli skupinu postav, která šla směrem k pobřeží. Běžel stále blíž a blíž, až jim byl na dosah.
Sonia se otočila a rozpřáhla ruce. "Lišáku!" Vykřikla a Lišák k ní přiběhl. Hned ho začala hladit.
Lišák se ošil. "Musíme si pospíšit. Jsou nám v patách."
Pohlédl na Marca, který podpíral Brandona a ostatní piráty, kteří se podpírali navzájem. Vypadali strašně.
Šli tedy dál směrem k pobřeží. Sopky nad nimi občas vyplivly lávu, ovšem nikdy to nebylo nic, co by jim mělo ublížit. Tedy pokud rychle neodešli z místa pravděpodobného dopadu.
"Myslíš, že nás dostihnou?" Zeptala se Sonia.
"Anna byla vzteky bez sebe. Do hledání nasadí skoro všechny své vojáky. Jak jsem říkal, musíme si pospíšit. Jak jste se vůbec dostali ven?"
"Zámek je malý. Nebylo to až tak těžké, stačilo přeběhnout přes hlavní chodbu ke schodům, které vedli ke vchodu pro služebnictvo a potom ven. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že nás nikdo neviděl."
Lišák se ohlédl na město za nimi, které se pomalu ztrácelo. "Doufejme v to."