Tři světy - třetí ostrov

Nepřítel se blíží

Vojáci Ostrova přímořských se pomalu plížili po chodbách královského zámku. Když tu Anna byla naposledy, nezapomněla se podívat po všech krajních vchodech. Zámek to byl velký a starý, proto těchto vchodů byla celá spousta.
Plížili se tak potichu, že by je ani nejlepší zabiják Ostrova vznešených neslyšel přicházet.
Vojáci v rukou pevně třímaly ostří svých mečů.
Anna šla v čele. Hledali cestu do velkého sálu. Vlastně ani hledat nemuseli. Anna znala cestu.
Bylo to pro ní zvláštní, vracet se na stará místa, na kterých byla jako Anna otrokyně. Byla tu jen jako příběh, který si ona a její otec vymysleli. Bála se jen jednoho. Bála se, že potká Lišáka. Ze všech bytostí ve Třech světech chtěla jeho potkat nejmíň. Hlavně proto, protože byl jeden z mála bytostí, na kterých mu skutečně záleželo. Byl součástí jejího příběhu bez toho, aby si to vůbec uvědomoval. Anna mu mockrát chtěla říct, kdo doopravdy je, ale nikdy to nedokázala. Až příliš milovala to, jak se na ní Lišák díval.
Najednou na ně narazila nešťastná služebná. Upustila na zem talíře, které držela a vydrala z hrdla hlasitý výkřik.

Křik služebné byl slyšet a okamžitě zalarmoval stráže, kteří se vydali do chodby, ve které se střetli s vojáky Ostrova přímořských. Poznali je okamžitě, všichni bojovali ve válce.
"Řekněte to králi." Řekl hlavní stráže jinému a ten se okamžitě rozeběhl do velkého sálu.
Vojáci se proti sobě s řevem rozeběhli a strhla se krvavá vřava, ve které vojáci zkoušeli své bojové schopnosti. Bohužel, vojáci Ostrova přímořských byli v převaze, jak v počtu, tak i ve schopnostech. Po chvíli pozabíjeli každého strážného, který jim přišel pod nos.
"Co se tady sakra...."
Vojáci s Annou se otočili za hlasem. Anně se na tváři rozlil úsměv. Ty rudé vlasy by poznala kdekoliv.
"Za ní." Řekla třem svým vojákům a ti se rozběhli směrem k princezně.

Carmen se otočila a utíkala chodbami, které jí najednou připadali cizí. Nepotřebovala něčí výklad, aby pochopila, že to jsou vojáci z Ostrova přímořských. A že to v jejich čele byla Anna. Nemohla pochopit, jak se dostali do zámku, ale nyní nebyl čas nad tím přemýšlet.
V dlouhých šatech se jí běželo velmi špatně, přesto nezastavovala. Slyšela těžké kroky vojáků, kteří se k ní víc a víc přibližovali.
Vběhla do nejbližšího pokoje, který uviděla. K jejímu překvapení to byl Nathanův pokoj. Zastavila se a otočila. Pohlédl do očí třem vysokým vojákům, kteří se usmívali od ucha k uchu.
"Tak tohle je ta slavná princezna, co zabila našeho prince." Řekl jeden z nich a začal se přibližovala.
Carmen ustoupila. "Nepřibližujte se!"
Vojáci se zasmáli. "Tebe nikdy poslouchat nebudeme, vražedkyně!"
Carmen se pousmála. "To říká ten pravej."
Rozhlížela se, po nějaké zbrani nebo únikové cestě, ale neviděla nic. Za ní byla jen zeď. Z tohohle nebylo cesty ven. Carmen se přitiskla na zeď.
Vojáci tasili své meče a v jejich očích nebylo vidět nic jiného, než jen čiré šílenství.
"Prosím, nezabíjejte mě....prosím..." Prosila Carmen slabým hlasem, ale vojáci nevypadali, že je to zajímá.
Carmen měla strach. Měla strašný strach, že už nikdy neuvidí svého syna ani svého bratra. Že už nikdy neuvidí Brandona.
Zavřela oči.
"Pánové, to není hezké jít tři na jednu. Ještě k tomu ženu."
Vojáci se otočili a spatřili ve dveřích od pokoje vysokého muže, který ani zdaleka nevypadal jako voják. Vojáci ho okamžitě poznali.
"Brandone..." Procedil jeden mezi zuby.
Brandon se pousmál a tasil meč. "Rád vás zase vidím, pánové."
Vojáci se na něj okamžitě vrhli. Brandon útok prvního vykryl, sklonil se a toho dalšího bodl dýkou do nohy. Voják zařval a spadl na zem. Třetí se po něm ohnal mečem, ale Brandon byl rychlejší a ten svůj mu zabodl do hrudi, když si jí nehlídal rukama. První voják ho v tu chvíli shodil na zem. Rozkročil se nad něj a chtěl mu zapíchnout meč do krku, ale Brandon ho chytil holýma rukama. Držel se všech sil, ruce se mu draly až do kosti, tekly mu z nich potoky krve. Meč se stále přibližoval k jeho hrdlu. Brandon kopl vojáka mezi nohy. Voják zařval a povolil sevření. Toho Brandon využil a okamžitě vojákovi vrazil dýku do břicha. Voják se skácel mrtvý k zemi. Brandon vstal a přistoupil k druhému vojákovi, který stále ležel na zemi. Brandon k němu přistoupil, vzal jeho hlavu do obou rukou a zlomil mu vaz.
Carmen odvrátila pohled. Brandon k ní přistoupil, ruce mu stále krvácely.
"Musíme jít."
Carmen otevřela a pohlédla do jeho tmavých očích. "Zabil si ho tak...chladnokrevně."
"Tomu se říká válka, Carmen. A teď pojď. Nathan potřebuje dole pomoct."
Carmen hleděla Brandonovi do očí a přistihla se, že má strach. Měla z něho strach. Přesto s ním šla. Protože lepší bylo být s ním než s nimi.

Vojáci zabili Francovi stráže a Anna mezitím hleděla na zmláceného důstojníka Ostrova přímořských. Jeho blonďaté vlasy byli nyní špinavé a jeho tvář byla celá od krve.
Hleděl na Annu unavenýma očima. "Věděl jsem, že přijdete. Tak, teď mě rozvažte."
Anna si povzdechla. "Franco, Franco, Franco...král byl velmi zklamaný tvým postupováním v zajetí. Nebylo to podle toho, jak jsme se dohodli."
Franco na Annu vyvalil oči. "Samozřejmě, že to nebylo tak, jak jsme se dohodli! Plán byl vyjednat trůn Tři světů pod podmínkou, že ušetříme život Brandona Millse, ale když mě chytili, Brandon Mills byl už na svobodě! Co jsem měl asi jako dělat?!"
Anna se pousmála. "Král tě nazval slabým a boje neschopným. Od té doby, co zabili tvojí sestru, to s tebou jde od desíti k pěti."
Franco hleděl na Annu zmateně. "Ty si byla ta, kdo mi pomohl z těch nejtemnějších časů. Co se s tebou stalo, Anno?"
Anna jeho otázku ignorovala. "Nejsme tady proto, abychom tě zachránili, Franco. Mám ti vyřídit zprávu. Král už s tebou nechce nic mít. Prý si můžeš na Ostrovu vznešených klidně chcípnout." Řekla a otočila se k odchodu.
Francovi se v očích leskly slzy. "Ne! Ne, prosím, ne! Oni mě zabijou! Prosím!" Křičel tak nahlas, až mu přeskakoval hlas.
Anna ani její vojáci se ani neohlédli a nechali Franca ve sklepení na Ostrově vznešených zemřít.

Když vyšli ze sklepení, vojáci okamžitě začali na někoho mířit svými zbraněmi. Nebo spíš na něco. Anně se sevřelo hrdlo.
Před vojáky a Annou stála liška, která na ně hleděla ze své výšky.
"Moc se mi líbí tvoji nový kamarádi, celkem sis pohoršila."
Vojáci se na lišku chtěli vrhnout, ale Anna je zastavila. "Jděte, o tohle se postarám."
Vojáci na ní chvíli hleděli zmateně, ale nakonec uposlechli rozkazy.
Lišák hleděl na Annu a ona na něj. "Mrzí mě to, Lišáku."
Lišák si nevěřícně odfrkl. "Co přesně? To, že si mi lhala celý můj život, nebo to, že si napadla zámek, který je nyní mým domovem?"
"To první."
Annu to skutečně mrzelo. Mrzelo jí všechno to lhaní. Lišák byl její skutečný přítel. Nebo aspoň býval.
Lišák vypadal smutně. "Věřil jsem ti. Tolik let jsem ti důvěřoval. Byla si jako moje sestra. Někdo, komu sem věřil se svým životem. A ty si to celou dobu hrála. Jak si mohla?"
"Mrzí mě to, opravdu. Ale musíš pochopit, že já nejsem zlá."
"Ne, jenom si špehovala pro království s šíleným králem, který chce zničit všechno krásné, co na Třech světech ještě zbylo."
"Bojuji za svou rodinu. Za věci, kterým věřím. Ty děláš to samé."
"Ty si byla moje rodina."
Nastalo ticho. Anna si klekla a chtěla Lišáka pohladit, ale Lišák uhnul. Anna svou ruku zase stáhla.
"Odpusť mi to."
"V příštím životě, možná."
Anna vstala. Cítila v očích slzy. Ještě chvíli hleděla na svého dávného přítele a potom se otočila a odběhla pryč.

Útok ustal. Všichni vojáci, kteří nebyli mrtví, utekli stejným vchodem, kterým se dostali dovnitř. Bylo to pouze varování a předání zprávy. Byla to ukázka toho, čeho je Ostrov přímořských schopný.
Nathan seděl na schodech ke svému trůnu a v ruce držel svůj meč celý od krve. Zámek byl zničený.
Nathan zuřil. "Můžete mi vysvětlit, jak je možné, že si jich nikdo nevšiml?! To jsem skutečně obklopen samými idioty?!" Jeho křik se rozléhal celým sálem.
"Uklidni se." Chlácholila ho Carmen, která v náručí houpala svého syna.
Nathan se postavil. "Uklidni se?! Co prosím?! Právě se nám do zámku dostali vojáci z Ostrova přímořských a zabili přes polovinu mých stráží! A ty chceš, abych se uklidnil?! Ty nemáš žádnou válku, kterou musíš vést, tak se do toho laskavě nepleť!" Křičel na Carmen tak, jako ještě nikdy předtím. Byli ve válce, kterou zatím silně prohrávali. Nathan byl vystresovaný, rozzuřený a unavený. Nic z toho nebyla dobrá kombinace.
Jack se rozplakal.
Carmen nespustila oči ze svého bratra. "Dávej si pozor, Nathane. Jinak tě to sejme." A s tím odešla ze sálu.
"Vaše Výsosti."
Nathan se otočil na jednoho z vojáků.
"Vězeň s vámi chce mluvit."

Nathan stál ve sklepení naproti Francovi, který ztratil veškerou naději.
Pohlédl na Nathana. "Měl si pravdu, králi. Zradili mě. A já mám v plánu jim to oplatit."
"Jak oplatit?"
"Vím o Ostrově přímořských věci, které nikdo jiný neví. Budou se vám hodit. Mohu vám poskytnout informace, díky kterým tuhle válku vyhrajete."
"Předpokládám, že chcete něco na oplátku."
Franco se pousmál. "Horká vana a postel na spaní by byli pro začátek skvělé."