Tři světy - třetí ostrov

Dva nejmocnější muži Tří světů

Měl sen. Nebo to byla noční můra? Stál na nádvoří vlastního království, ale byl jiný. Vlasy, jež měl hnědé jako ta nejlepší čokoláda byli najednou dlouhé a měl na sobě brnění.
Brnění Ostrova přímořských.
Hleděl na své město, které stálo na ostrově pod vlajkou jejich nepřítele.
Ruce měl od krve, stejně jako jeho brnění a meč.
Někdo mu položil ruku na rameno.
"Proč si to udělal?"
Otočil se a pohlédl do tváře Carmen, jejíž rudé vlasy byli nyní bílé a tvář měla sinalou. Ale její oči. Byli celé bílé, pokrývalo je jen bělmo.
Carmen byla slepá.
Pohlédl na její šaty celé od krve a na krvavou ránu, jež měla v břiše.
"Proč si ze mě vyřezával mé dítě?"
Nechápal, o čem mluví, ale začínal cítit, jak ho polévá strach.
Carmen se usmála jako šílenec. "Proč si ho nepochováš?" A ukázala mu miminko zabalené v dece, celé od krve, bledé jako smrt, hlavička mu bezvládně visela.
Zalapal po dechu a ustoupil. Otočil se na město, které sedělo na ostrově pod vlajkou nepřítele a v tu chvíli mu to došlo.
On je ten nepřítel.
To on je přivedl ke zkáze.
To on je všechny zabil.

Nathan pomalu otevřel oči a hned, jak to udělal, světlo kolem ho donutilo oči zase zavřít. Bylo hrozně silné a zabodávalo se mu až do mozku. Cítil, jak ho tlačí bolavá hlava a zaschlou krev zezadu na rozmezí mezi hlavou a krkem. To byla ta rána, kterou si udělal, když se bouchl o dlažby na svém nádvoří.
Pokusil se oči znovu otevřít. Tentokrát postupoval ještě pomaleji a když se mu to povedlo, ještě chvíli se snažil zaostřit.
Nacházel se v temném sklepení, na jehož zemi stála voda a kamenné zdi byli pokryty stoletou špínou. Ve sklepení byla tma, jediné světlo dodávalo okýnko za ním.
Nathan byl přivázaný k židli železnými řetězi. Jak nohy, tak ruce. Zápěstí i kotníky měl rozedrané až do masa.
Ale hlavně cítil ten vzduch. Vzduch tak jiný, než na jaký byl zvyklý. Nebyl čistý, nýbrž plný prachu a horka. Byl to pach sopek.
Byl na Ostrově přímořských.
A tuto teorii přispívala i skutečnost, že před ním stál vysoký tmavovlasý muž v dlouhém rudém oděvu, jež byl starší verze svého syna.
Nathan nasucho polkl. "Král Alexandr."
Alexandr se usmál. "Král Nathan. Omlouvám se za zacházení, ale dobrovolně byste určitě nešel. Je vám dobře?"
Nathan měl pocit, že se každou chvíli pozvrací. "Jen trochu horší kocovina."
Alexandr přikývl a zavolal jednoho z vojáků, který přinesl na podnosu skleničku s nažloutlou tekutinou. Přišel k Nathanovi.
Nathan na něj nevěřícně pohlédl. "Co to je?"
"To vám udělá dobře."
Než se Nathan stihl vzpamatovat, voják mu otevřel pusu a skleničku do něj obrátil. Nathan polkl a byl překvapen chutí nápoje.
"Šampaňské?"
Alexandr přikývl. "To nejlepší."
"Už jsem měl i lepší."
Alexandr se nepřestával usmívat. Poslal vojáka pryč a v temném sklepení osaměli.
"Víte, králi Nathane, já toto místo pravdu nesnáším. Je tu špína, tma a zima. Není to místo pro krále..."
"Tak co tu teda dělám já?" Přerušil ho Nathan a při těchto slovech ho nepříjemně píchlo v hlavě.
"...Jsem si jistý, že tu nebudete muset být dlouho. Jste rozumný muž, Nathane. Domluvíme se."
"Na čem se chcete domlouvat?"
"Chci váš trůn, Nathane. Jsem ochotný nechat vás i vaši sestru žít, když mi dobrovolně předáte Tři světy. Pochopte mě, Nathane, mí lidé touží po válce. Já takový ale nejsem. Nechci krveprolití. A k žádnému ani dojít nemusí. Myslel jsem si, že když chytím Brandona Millse, donutí vás to jednat. Ale vám na něm až tolik nezáleží, nemám pravdu? Ne tolik, jako mé snaše. Mimochodem, jaký je?"
"Kdo?"
"Můj vnuk, přece. Jak se jmenuje?"
Nathan nasucho polkl. Bylo mu zle. "Takže to je všechno, co chcete? Chcete trůn. A když vám ho dám, zůstanu já i má sestra naživu. Ale co občané Ostrova vznešených? Co se stane s nimi?"
"Všichni přežijí."
"Tomu nevěřím. Nevěřím vám jediné slovo. Celou dobu chcete dobývat Ostrov vznešených a najednou jste si to rozmyslel? Nemějte mě za hlupáka, králi Alexandře."
Dva nejmocnější muži Tří světů na sebe hleděli v tichu. Oba cítili obrovskou zášť k tomu druhému.
Než si to Nathan stihl uvědomit, do jeho tváře vrazila silná pěst. Hlava mu spadla na stranu a on ucítil prudkou bolest ve tváři a na krku. Ucítil v puse krev.
"Tak nerad se uchyluji k násilnostem! Ale já musel..." Alexandr se opřel o opěradla židle, na které seděl Nathan a nahnul se k němu tak blízko, až Nathan cítil jeho dech. Páchl hněvem.
"....já musel. Vy jste se k nim uchýlil, když jste sesadil mého syna z trůnu. Vy jste se k nim uchýlil, když jste ho vyzval na souboj. Nejlepšího bojovníka Ostrova přímořských a přesto jste vyhrál vy. V tu chvíli jsem věděl, že není radno si s vámi zahrávat. Ale už se nemůžu dočkat až dostanu vaši sestru. Zavřu jí do kobky, kam budu každý den posílat vojáky, kteří jí budou znásilňovat každý den, znovu a znovu a znovu...."
Před Nathanem se točil celý svět. Ten muž mu byl tak neuvěřitelně odporný.
"...A potom, si přijdu pro vás. A zabiju vás."
"Proč čekat?"
"Potřebuji vás pro předání vašeho království. Jaká je tedy vaše odpověď?"
Nathan chvíli na Alexandra hleděl. Nevěřil mu jediné slovo z toho, co řekl, kromě té části, kde řekl, co udělá jemu a Carmen.
Pohlédl Alexandrovi do jeho temných očí. "Ne."
Alexandr vytáhl dýku. "Je toto vaše konečná odpověď?"
Nathan hleděl na dýku. Nezabije ho, nemůže. Ale může mu ublížit. Na tom ale Nathanovi nezáleželo.
"Ano, to je. Nikdy vám své království nepředám. Nikdy. A teď mi řekněte, kde je ten proradný zrádce Franco?"
Alexandr nakrčil obočí. "Zrádce? Vy si myslíte, že za to může on?"
Nathan byl na chvíli zmatený. Chce mu snad ten pomatený muž naznačit, že tohle celé nebyl Francův nápad? Čí tedy?
"Cože?"
Alexandr se zasmál. "Tolik toho nevíte, králi Nathane."
A v tu chvíli přistoupil k Nathanovi a vrazil mu dýku do nohy. Sklepením se rozlehl Nathanův křik.

Voják znovu uhodil Franca, který visel přivázaný za ruce ke stropu. Zápěstí měl již rozedrané do masa a nohama se dotýkal země jen na špičkách. Tvář měl celou od krve a břicho plné podlitin. Staré rány se mu ještě ani nestihli zahojit a už měl nové.
Voják ho udeřil znovu.
Franco se začal smát s pusou plnou krve. Odplivl si.
"Nikdy by mě nenapadlo, že mě budou mučit ve sklepení, ve kterém jsem sám mučil tolik lidí. Je to celkem zajímavé."
Voják ho udeřil znovu.
"Hej! Já se tu snažím říct myšlenku. To nemůžu, když mě furt mlátíš."
"Drž hubu." Napomenul ho voják.
Franco si povzdechl. "To bohužel nepůjde. Nikdy mi to moc nešlo." Bolelo ho celé tělo, jako kdyby se měl každou chvíli rozpadnout. Přesto se snažil před vojákem vypadat silně.
"Co po mě vůbec chcete?"
"Po tobě král nechce nic. Ale po tvém kamarádovi ano."
"No, neřekl bych, že jsme zrovna kamarádi. Spíš...nejlepší přátelé."
Voják ho znovu udeřil.
"Myslel si, že si ho zradil ty." Řekl voják posměšně.
Franco přikývl. "Ano, to je více než logické. Doufám, že jste ho vyvedli z omylu."
"Neboj se."
"Díky bohu."
Voják začal rozbalovat na stole mučící nástroje zavázané v kusu hadru.
Franco ucítil, jak mu přejel mráz po zádech. "Hele, kámo, nebylo by lepší si o tom promluvit?"
Voják se usmál, vzal do ruky malou, ostrou věc, která vypadala jak ozubené kolečko.
Přistoupil k Francovi.
"Nemyslím si."
A vrazil malou věcičku Francovi do boku.
Franco zařval, svět se s ním zatočil a potom omdlel.

"Přiletěl holub, kapitáne! Přiletěl holub!"
Brandon se otočil na křičícího piráta a hned se rozběhl skrz loď směrem k němu. Vystoupal rychle na můstek ke kormidlu a hned uviděl bílého holuba, který seděl na zádi lodi. Na noze měl přivázaný kus papíru.
Brandon ho odvázal a otevřel. Téměř okamžitě se mu sevřelo hrdlo strachem.

Drahý Brandone,

někdo unesl Nathana. Nevím kdo, ani kdy se to stalo, ale není k nalezení. Tohle se Nathanovi vůbec nepodobá, něco se mu muselo stát. Jsem si jistá, že v tom má prsty Ostrov přímořských. Vzhledem k absenci mého bratra jsem nyní nejvýše postavená osoba na Ostrově vznešených, proto nyní dostáváš rozkazy ode mě. Vyplujte směrem k Ostrovu přímořských. A zachraňte Nathana.

                                                 Carmen

Brandon papír okamžitě zmuchlal a pohlédl na piráty, kteří napjatě čekali na rozkazy. Chvíli na ně mlčky hleděl. Jestliže má Ostrov přímořských Nathana, znamená to, že je Ostrov vznešených naprosto nechráněný. Jejich jediná naděje jsou oni.
Brandon na vteřinu zatoužil po tom, aby se nikdy do pevninských záležitostí nemíchal.
Ale potom si vzpomněl na to, co všechno pro něj a jeho piráty královská rodina udělala. Tohle jim dluží.
Zhluboka se nadechl. "Zvedejte plachty! Vyplouváme směr Ostrov přímořských!"
Piráti okamžitě začali plnit rozkazy. Brandon pohlédl na Jamese. "Nechť je Bůh k naší duši milostiv."
"Vy přece nevěříte v Boha."
Brandon pohlédl směrem k Ostrovu přímořských, který oproti Ostrovu vznešených ani zdaleka neoplíval takovou zelení a bohatstvím. Byl nebarevný a melancholický.
"Možná je na čase začít trochu věřit. Byť jsem si jistý, že mě nebe nečeká."
"To nikoho z nás. Alespoň se v pekle nakonec všichni sejdeme."
Brandon na to nic neřekl. Jen hleděl do dáli na Tři světy a toužil po tom, aby v pekle nepotkal svou ženu.