Heart of Rose

1. KAPITOLA

„Slyšela jsi o té slavné hoře?" zeptala se mě jedna z mých kamarádek. Odvrátila jsem pohled od telefonu a udělala bublinu ze žvýkačky, která následně praskla. „Pokud myslíš tu, kde se prý ztrácejí lidé, tak ano, znám ji," odvětila jsem ji nezaujatě a dále si prohlížela sociální sítě. Všimla jsem si, že Kristián, s kterým v současnosti chodím, přidal novou fotku s popiskem: Procházka v přírodě s mými nejbližšími ♡

„No víš. S holkama jsme si řekli, že si tam uděláme výlet a pokud bude hezky, můžeme si roztáhnout deky a udělat si piknik," řekla mi nadšeně. Já však nad tím jen obrátila oči v sloup. „Víš, že existují o hodně hezčí místa? Třeba minulé prázdniny..." v tomto mě však přerušila. „Ale noták neříkej, že tě nezajímá, kam všichni, co se na tu horu vydali, mizí?" oznámila horlivě a já se jí zadívala hluboko do očí. „Ne," odpověděla jsem rázně a upravila si vlasy, které mi neposedně padali do očí. „Navíc jsem ti nejednou říkala, že mi nemáš skákat do řeči," řekla jsem jí a opět se podívala na fotku Kristiána. Ji to však naštvalo a vzala mi z ruky můj drahocenný mobil. Nenávistně jsem se na ní podívala. „Vrať mi ten mobil, nebo zařídím, aby se s tebou ty holky, které nazýváš kamarádkami, už nebavily." Jí se rozšířily zorničky, ale můj mobil mi odmítala dát. „Ne. Nemám důvod tě poslouchat. Když jsem tě o něco požádala, taky jsi odmítla a to mám dneska narozeniny," řekla a rozběhla se s mým mobilem neznámo kam. Na chvíli jsem strnula, protože mě překvapilo, jak to se mnou začala mluvit, ale pak jsem se vzpamatovala a rozběhla se za ní.

----------✧----------

Běželi jsme dlouho, ale naštěstí mám lepší kondici než ona, a tudíž jsem jí po nějaké době stihla dohnat. Ona se snažila popadnout dech a já jsem si od ní zpátky vzala svůj mobil. ,,Tobě snad přeskočilo?" obrátila jsem se na ní a všimla si, že jí tečou z očí slzy. Něco se ve mě zlomilo a já k ní přišla blíž. „Megan?" oslovila jsem ji. „Po tak dlouhé době, co se spolu bavíme, jsi ke mně stále tak chladná. Myslela jsem si, že poté, co jsi přišla o matku, se bojíš někomu otevřít. Ale mýlila jsem se-" udělala pomluvy kvůli vzlykům a začala popotahovat. Její slova mě zasáhla natolik, že jsem nebyla schopna jediné smyslné věty. „Změnila ses. Předtím ti na našem přátelství záleželo, ale teď tě zajímá, jen kolik máš sledujících..." zlobil se jí hlas a ona utekla. Tentokrát jsem ji nezastavila. Snažila jsem se vstřebat informace, které mi teď řekla.

----------✧----------

Z tranzu mě dostalo až zvonění mobilu. Podívala jsem se kdo volá, a když jsem zjistila, že táta, okamžitě jsem to zvedla. „Ano?" řekla jsem a čekala, co mi chce sdělit. „Víš kolik je hodin?" zeptal se mě a já se okamžitě podívala na čas. „16:27, proč?" odpověděla jsem mu. „A kde jsi měla být ve čtvrt na pět?" zeptal se mě naštvaně. V tom mi to došlo, dneska je matčin pohřeb. ,,Hned jsem tam," odpověděla jsem a co nejrychleji jsem se rozběhla, ke kostelu.

----------✧----------

„Konečně jsi tu, za chvíli začneme, tak se připrav," oznámí mi černovlasá paní. Já kývnu a vydám se do kostel, kde už na mě čekají. Postavím se dopředu a začnu zpívat nacvičenou píseň.

The Lord is my Shepherd I shall not want
He makes me lie down in green pastures
He leads me beside the still waters.
He restoreth my soul
And guides my path in righteousness
For His Name's sake.

Surely goodness and loving kindness
Shall follow me all the days of my life.
And I will dwell in the house of the Lord
Forever and ever and ever.

Though I walk through the valley
Of the shadow of death
I will not fear, Thou art with me.
Thy Rod and Thy staff they comfort me.

Thou preparest a table
Before me in the presence of my enemies.
Thou anointest my head with oil
My cup's overflowing

Surely goodness and loving kindness
Shall follow me all the days of my life.
And I will dwell in the house of the Lord
Forever and ever and ever.

Hudba. To je ta věc, která mi ji vždycky nejvíce připomene. Lehce jsem se uklonila a odešla z dohledu všech přítomných. Měla jsem slzy na krajíčku, ale nebrečela jsem. Slíbila jsem jí, že budu silná. Několik minut jsem se dívala do stěny a snažila si urovnat myšlenky, ne jen ohledně mé matky, ale taky o tom, co se stalo s Megan. Nechtěla jsem jí ublížit.

Po nějaké době mi cinklo upozornění na mobilu. Koukala jsem se na něj. Byla to zpráva od Rebeky.

Rebeka: Ahoj. Nevíš kde je Meg? Měla mít s námi sraz ale nepřišla navíc nám nezvedá telefón. Holky sice říkají že se asi někde zdržela ale já o ní začínám mít strach.

Já: Hoj, Beki. Nevím, kde by mohla být. Ale když jsem ji naposledy viděla, vypadala smutně a utekla přede mnou. Chtěla jsem za ní jít, ale musela jsem na pohřeb své mámy.

Rebeka: Chudinka! Nevíš co se jí mohlo stát? Nicméně bychom ji měli jít hledat.

Já: Ráda bych šla, ale teď opravdu nemůžu.

Rebeka: A jo ten pohřeb. Tak ji zatím budeme hledat sami a dáme ti potom vědět jak jsme uspěli.

Já: Jo, samozřejmě. Děkuji za pochopení. Každopádně už budu muset končit. Zatím se měj.

Rebeka: Čau

Odložila jsem mobil a šla za svým otcem, avšak jsem potkala Kristiána. Jakmile si mě všimnul, usmál se na mě. „Ahoj, moje růže, jakpak se máš?" začal rozhovor a políbil mi hřbet ruky. Já se začervenala jako pokaždé, když mi tak řekne. „Teď, když jsem tě potkala, se mám o dost lépe," řekla jsem a usmála jsem se na něj taky. „Co tady vůbec děláš?" zeptala jsem se, zahleděná do jeho proměnlivých oči. On se najednou zatvářil překvapeně. „Jak bych si mohl nechat ujít pohřeb tvé matky," řekl s lehkostí. „Chtěl jsem tě jít utěšit, ale když to není potřeba, můžu asi jít," oznámil stále usmívající se Kristián a chce ode mě ustoupit. Já ho však chytnu za rukáv. „Kristiáne, nechoď!" snažila jsem se ho zastavit a přitáhla jsem si ho k sobě. Náhle jsem se ocitla v jeho obětí. Pohladil mě po vlasech. „Promiň, ale slíbil jsem, že pomůžu najít Megan," oznámil mi. Já se na něj nechápavě podívala. „To ti na ní záleží víc než na mně?" zeptala jsem se ho a upřeně mu hleděla do očí, jako by to v nich měl snad napsané. „Co to povídáš, moje růže?" zeptal se mě a nadzvrdl obočí. Já nic neřekla, jen se k němu přitiskla. Dal mi pusu do vlasů. „Pokud žárlíš, můžeš ji jít hledat se mnou," zašeptal mi svůdně do ucha. Já se ošiju a na tváři se mi objeví ruměnec. Kousnu se do spodního rtu.

„Moc ráda," zašeptala jsem do jeho hrudi. On se ode mě odtáhl, přičemž mě stále držel za ruce. „Ale jen pod jednou podmínkou?" oznámil a čekal na mojí reakci. „A to je?" zeptala jsem se ho zvědavě. „Uděláš to, co ti řeknu, a nebudeš nikam chodit sama. Rozumíš?" oznámil více rázným, ale stále laskavým hlasem. „To jsou ale dvě podmínky," odpověděla jsem vyhýbavě, přičemž jsem se ho snažila vyprovokovat. „Nevyhýbej se otázce, moje růže," řekl a opět se ke mně o něco přiblížil. „Rozumíš?" zašeptal mi opět svůdně do ucha. Z jeho hlasu mi naskočila husí kůže. Nemohla jsem se ovládnou a začala jsem ho vášnivě líbat. On začal okamžitě spolupracovat a hladit mě po mé kůži.

----------✧----------

Po nějaké chvíli jsme se odtáhli.
„Můžu to brát jako ano?" zeptal se mě náhle. Já mu na odpověď jen kývla. Vzal mě za ruku a společně jsme se vydali za ostatními účastníky pohřbu.

1289 slov
♡ Nakashi ♡