Zachránce

Setkání

Harry měl po celém pracovním dni pocit, že mu praskne hlava. Poslední dobou se množily útoky na kouzelníky, kteří byli v minulosti nějak spojeni se smrtijedy. Zatím se nevědělo, kdo za těmito nelegálními činy stojí. Dosud nikdo nezemřel, ale vyskytlo se několik vážných zranění a velké množství výhrůžek smrtí. Harry pracoval v týmu bystrozorů, kteří měli za úkol shromažďovat informace a zároveň zasahovat v ostrých akcích. Neměli žádné indicie, bylo ovšem zřejmé, že se musí jednat o organizovanou skupinu, žádný jednotlivec by nemohl zvládnout tolik útoků na různých místech. Harry si potřeboval vyčistit hlavu, a tak se rozhodl jít domů pěšky delší, zato malebnější cestou podél řeky. Část cesty vedla lesoparkem. Bylo už skoro tma a téměř nikoho nepotkával. Za normálních okolností by tu určitě bylo víc lidí, ale bylo vidět, že se sem nyní za tmy bojí chodit. Harry se samozřejmě nebál. Měl perfektní výcvik, ubránil by se. A kdyby snad ne – stejně na něj doma nikdo nečeká, nikomu by nechyběl. Napomenul se za tu myšlenku, vždyť Ron a Hermiona by ho určitě postrádali. Rodinu neměl, s Ginny se čestně rozešel, jakmile si uvědomil, že jejich vztah je spíše přátelstvím než láskou. Sice úplně nevěděl, jaké to je, opravdu se zamilovat, ale byl přesvědčený, že je to cit odlišný od toho, který cítil k Ginny. Jeho dobrodružný, svobodný život mu vyhovoval, jen někdy, jako právě teď, cítil podivnou touhu po něčem neurčitém, jako by chtěl najít nějaký další smysl života, který mu doteď unikal.

Najednou uslyšel dětský pláč. Netrvalo dlouho a našel asi čtyřletého blonďatého kluka, který usedavě plakal, evidentně se někomu ztratil. Harry byl zvláštně potěšený tím, že tady je někdo, komu může pomoct, kdo ho potřebuje.

„Ahoj, já jsem Harry," pozdravil chlapce. „Jak se jmenuješ?"

„Scorpius," řekl klučík.

„Hezký jméno. A jak dál?"

Kluk se zamračil. „To nesmím prozradit."

„A víš, kde bydlíš?"

„To taky nesmím prozradit."

„Jasně, to je tajemství, rozumím. Scorpiusi, kde jsou tví rodiče?"

„Maminka umřela a táta spad z koštěte," zavzlykalo dítě.

Harry se trochu lekl, snažil se zachovat klid.

„Dobře, Scorpiusi, teď mi teda pomůžeš najít tatínka, oukej? Zkus mi ukázat, kde se to stalo."

Vzal dětskou ručičku do své a vydal se svým běžným rychlým krokem kupředu. Brzy zjistil, že takto to nepůjde, dítě za ním zpočátku klopýtalo, pak už ho spíš táhl za sebou. Bylo výhodnější vysadit ho na ramena.

Pro Harryho to byl zvláštní pocit. Sice občas takto nosil některé z ratolestí svých přátel Rona a Hermiony, ale to bylo vždy na chvilku a v legraci. Ten pocit zodpovědnosti, který ho zaplavil právě teď, byl v mnohém svazující, ale také hřejivý. Bohužel se situace nevyvíjela tak, jak si představoval. Otce dítěte se mu nedařilo najít, padla už úplná tma a klučík se třásl zimou a kňoural.

„Víš co, něco ti ukážu," řekl Harry. „Potřebujeme pomoc, tak si ji zavoláme."

Vytáhl hůlku a zvolal zvučným hlasem: „Expecto patronum!"

Vzápětí se objevil překrásný stříbřitý jelen. Chlapce to zaujalo a přestal nabírat.

„Táta umí draka, ale tohle je taky dobrý."

Draka? Harry si nemohl vybavit nikoho, kdo by měl jako patrona draka. Jeho patron zafungoval a Harry po dalších desítkách minut našel na zemi ležet blonďatého muže. Překvapením strnul.

„Malfoyi?"

Muž k němu otočil hlavu. Bylo zřejmé, že ho rovněž poznal.

„Pottere, prosím, pomoz mi. Ztratil se mi syn," zašeptal zoufale.

„Scorpius je tady se mnou, je v pořádku. Moc šikovnej, pomoh mi tě najít."

„Děkuju," hlesl Draco.

„Co jsi, prosím tě, dělal? I když to přiznávám nerad, tak v lítání na koštěti jsi byl fakt dobrej."

Draco na něj vážně pohlédl.

„Někdo nás shodil. Nevím kdo, byl oblečnej jako mozkomor."

„Hm, převleky za mozkomory jsi taky ovládal," podotkl Harry uštěpačně. Vzpomněl si na dávná léta jejich soupeření, kdy Draco a jeho kumpáni použili právě zmiňované převleky k tomu, aby ho vystrašili při famfrpálovém zápase.

„Teď fakt není vhodná doba na tvoje debilní vtipy, Pottere. Málem nás to zabilo, kdyby Scorpius nespadl na mě, tak..."

„Promiň," zašeptal Harry. Sice Malfoye stále nesnášel, ale nějak ho dojalo, jak mu záleželo na synovi. Vychovává ho tedy sám. Na Harryho to udělalo dojem.

„Musím tě odsud dostat k Mungovi. Asi budeš mít něco zlomenýho, když nemůžeš vstát."

„Nemůžu se ani pohnout," sykl Draco.

„Odlevituju tě, to nebude problém."

„To nejde. Nemůžu si dovolit, aby mě někdo viděl."

„Ale proč?"

„Prostě to tak ber, Pottere, a nestrkej do všeho nos. Budeš mi muset pomoct s přemisťováním."

„To teda v tomhle stavu těžce nedoporučuju."

Draco na něj vrhl vražedný pohled. Harry rezignovaně přikývl. „Uvidíme, co se dá dělat.

A komu mám poslat zprávu, aby se postaral o tvýho syna?"

Tentokrát se na něj Draco podíval spíš zjihle. „Nikoho nemám. Skrýváme se, nechci, aby ho někdo objevil. Lidi si myslí, že je to Voldemortův syn, vyhrožují nám. Prosím, Harry, postarej se o něj ty."

„To snad nemyslíš vážně, Malfoyi?!"

Naštvaně se podíval do Dracova obličeje a zůstal naprosto odzbrojen. Dracovy oči byly plné slz. 

Vítám vás u nového příběhu. Budu ráda za každou zpětnou vazbu!