Texting with Goldcigo

XIV.

„Jakube! Nejedu! Tečka!" Vztekala jsem se už tak půl hodiny. Jakuba. Mého bratra. Napadlo, že by bylo fajn jet na rodinnou chatu, kterou nám dvěma odkázala babička.

„Ne. Ty jedeš. Ty musíš jet. Je to rozkaz od staršího, hezčího a bohatšího bratra." Oponoval mi stále Jakub.

„Jakube..."

„Zítra v deset. Pa." Řekl rychle a típl telefon. To snad nemyslí vážně!? Proč musí být tak paličatý! Občas...většinu času si říkám, že to ani není můj bratr. Že ho prostě rodiče adoptovali nebo že se jednoho dne prostě objevil u nás před barákem a už tam zůstal.
Tohle všechno by bylo moc hezký, kdybychom neměli stejné rysy v obličeji. Já je mám, jak by řekla naše babi, zženštilé a Jakub zase více ostré.
Místo přemýšlení o to, jak moc si jsme či nejsme podobní jsem raději vyndala tašku ze skříně. Naházela jsem do ní potřebné věci. Znám svého bratra. Co řekne, to splní.
*
„Dobré ráno sestřičko." Roztáhla mi nějaká dredatá příšera žaluzie a pustí tak ranní světlo do tmavé místnosti.

„Do píči!! Aaaaa!" Lekla jsem se a nejspíš to zavinilo i můj následovný pád.
„C-co to máš na hlavě?" Zděsila jsem se při bližším prozkoumání.

„Novej hair style. Tomu bys nerozuměla blondsko." Mrkl na mě.
„Vidím, že jsi sbalená." Usmál se. Vzal tašku a vydal se s ní ven z mého pokoje.
Protočila jsem očima. Jen jsem si přehodila oblečení na tepláky a tílko a vydala se za netrpělivým Jakubem. Na nic jiného čas nevyzbyl.
Když jsem vyšla ven uviděla jsem dodávku s černými kouřovými skly. Už teď jsem věděla, že to nebude relaxační výlet do hor, nýbrž jedna velká kalba, která nikdy nekončí.