Texting with Goldcigo

XV.

„Tak tohle je moje sestra!" Uslyšela jsem, jakmile jsem vlezla do dodávky.

„Ehm...ahoj, jsem Bára." Trapně jsem se usmála. Porozhlédla jsem se po dodávce. Sedělo tu asi 10 lidí? Z toho jsem byla 3 ženou...všechny jsem poznávala až na zrzavého kluka sedícího za volantem.

„My víme." Zasmál se Patrik. Toho už jsem pěkně dlouho neviděla...naposledy, když jsme s Jakubem bydleli ještě ve Varech.

„Patriku! No ahój!" Hned jsem ho šla obejmout. Dříve byl pro mě jako bratr...

„Čáu! Už jsi celkem vyrostla...a nejsi tak plochá." Zasmál se.

„Stejně tě furt přeperu, tak si nedovoluj." smích jsem mu oplatila.

„Ona tě někdy přeprala?" Pozvednul obočí Nik.

„Ne! Ona kousala a škrábala...navíc holky nemlátim."

„Nechceme radši jet?" Řekl nevrle zrzoun za volantem.
*
Cesta probíhala až moc dobře. Společně s Ivanou a Natalii jsem probrali dost zásadní věci...jak jinak. Kluci si v chumlu nějak povídali a řidič poslouchal indickou hudbu za volantem. Od holek jsem zjistila, že se jmenuje Šimon a prodává boty.
*
„Už jsem tu tak dlouho nebyla." Řekla jsem spíše pro sebe, protože všichni už byli dávno vevnitř. Váhala jsem. Mám tam vejít nebo raději zbaběle utéct. Najednou se dvě potetované ruce omotaly kolem mých boků.

„Neboj se." Zašeptal mi Dominik do ucha.

„Jakub tě zabije, jestli to uvidí." Zašeptala jsem, když mi Dominik začal dávat malé pusinky na krk.

„Tak ať." Prohodil s nezájmem a dál se raději věnoval mému krku.

„Přestaneš, když tě pozvu, aby jsi spal se mnou?" Ušklíbla jsem se. Nevím proč jsem mu to nabídla, ale chtěla jsem ho u sebe.

„Jo, jdeme." Ze sekundy na sekundu přestal a za ruku mě táhl do budovy. Prošli jsme chodbou, kde byly pouze obrazy. Dominik se samozřejmě musel zasmát mé fotce na nočníku, kde mi mohli být dobré tři roky. V chodbě byli ještě dveře do koupelny na pravé straně a schody nahoru, dva nebo tři metry od koupelnových dveří. Na konci chodby byly už jen dveře do obývacího pokoje, spojeného s kuchyní.

„Dominiku, můžeš buď spát u mě, Šimona nebo na gauči." Řekl Jakub, když jsme s Nikem vstoupili do obývacího pokoje. Po naší levé straně byla zelená pohovka a před ní malý kávový stoleček se spoustou starých časopisů. Naproti tomu byla kuchyň laděná opět do zeleno oranžových barev. Babička měla ráda neobvyklé věci, proto máme třeba na bílých, trochu zežloutlých stěnách nespočet koláží z rodinných fotek. Jídelní stolek vyplňuje místo mezi pohovkou a kuchyní. Stoly i židle dělal děda. Jeho koníčkem byla tesařina. Později jsem mu je pomáhala natírat. Na modrou barvu. Sice to zní přeplácaně, ale jelikož všechen nábytek je již z trošky vybledlý nebo poškrábaný, vypadá to výborně.

„No, já si něco najdu." Mávl nad tím Dominik hlavou, to ovšem už Jakuba netrápilo a raději se věnoval terase.
Terasa byla celá ze dřeva. Normálně tu bývaly židle, stůl a slunečník. Dokonce i malý, starý, ale stále dobrý gril.
Výhled ovšem stál za to. Šlo vidět nádhernou řeku ovšem stromy zachovávali stále dost velké soukromí od lodí. Z terasy vedla kamenná cestička dolů. Na zahradu. Ta byla pěkně zarostlá. Už jsem věděla, co budu celý ten prodloužený víkend dělat.
Byli tu záhonky na pravé straně a na druhé straně byla kůlna. Zahrada to velká moc nebyla. Spíše malá zahrádka. Z boku kůlny a zároveň ze strany chaty vedla cestička k řece. Byla opravdu uzoučká. Dva by se na ní, vedle sebe jen tak nevešli. Byla lemovaná kameny a prkna tvořila jakési schody. Ovšem byla neupravená. Všude plevel nebo tráva. Tohle bude tedy, pěkný kus práce, pomyslela jsem si.
*
Ukázali jsme všem tedy chatku a rozhodlo se, že se půjde k vodě na loďku. Převlékla jsem se do dvojdílných černých plavek a přehodila přes to bílé šaty.
Když jsem scházela se schodů, potkala jsem Ivanu a tak jsem šla společně s ní. Všichni už byli venku. Jakub se snažil organizovat vyndání loďky z kůlny.

„Do píči! Tady je tráva jak v pralese!" Stěžoval si Tomáš.

„Musíme posekat vole." Ozval se Šimon z kůlny.

„Nechcete raději jít?" Řekl Jakub, který už nesl na zádech loď. Pomáhal mu s tím Dominik.
Musím uznat, že bez trička mu to sluší hodně, hodně, hodně moc.

„Neslintéj." Zasmála se Natali za mnou.

„Já neslintám." Protočila jsem očima.

„No jasný... Furt na tebe kouká a i ty na něj! Jste k sežrání!" Zasmála se Ivana.

„Jooo!" Přidala se k ní Nat.

Radši jsem je ignorovala a šla hned za kluky. Po zarostlé cestičce, kde nás pobodaly vosy, bodláci a kopřivy jsme se dostali až na malou pláž. Tady už to bylo hezky upravené, jelikož se o to starali chataři.
Loď, která byla pro maximálně 6, osob jsme hodili do vody. Natali s Iv se tam hned vrhly. Radek, Jakub a Tomáš hned za nimi. Patrik roztlačil loďku a sám na ní skočil. Hasan si nasadil brýle, sundal si tričko, rozendal deku, na kterou si následně lehl a slunil se. Bez řečí a zbytečných projevů.

„Ty jsi nechtěla jet?" Zeptal se mě Dominik, když loďka zmizela z dohledu.

„Bojím se hloubky... a nemám ráda ryby..." Přiznala jsem.

„Ty se bojíš ryb?" Nadzvedl Dominik.

„Nee!" Dala jsem si ruce v bok.

„Ale jó!" Zasmál se. Zvedl mě a přehodil si mě přes rameno.

„Dominiku!" Začala jsem sebou škubat. Nik si mě špatně chytl a já mu ve zdraví vyklouzla.
Začala jsem utíkat. Slyšela jsem dupot za mnou.
„Domí! Prosím!" Smála jsem se a pištěla u toho. Najednou mě chytly dvě velké ruce. Ale ne ze zadu... ze předu. Zorientovala jsem se a zjistila že je to Šimon, který mě právě nese do vody. Začala jsem panikařit. Nenávidím vodu, do které nevidím. Ocitla jsem se ve vodě. Poprvé jsem zjistila, že pod vodou jde brečet. Můj panický záchvat jsem musela překonat a vyplavat.