Pohled Sid:
Nastalo ráno jako každé jiné. Teda když si to tak říkám, nevím jestli je to tak úplně pravda. Něco bylo jinak a já netušila, co to může být. Tento divný pocit mám už od mého probuzení což byla už tak hodina zpátky. Jen se mi tak úplně nechtělo ani otevřít oči natož se zvednout, tudíž jsem doposud jen ležela, čehož teď lituju.
Konečně jsem se natáhla pro mobil, abych se podívala kolik je hodin- dávno po začátku pracovní doby. Zalil mě šok
"Adame rychle musíme vstávat! Zaspali jsme!"
Vyhrkla jsem, mezitím co jsem se prudce posadila a koukla na Adamovu stranu postele. Zarazila jsem se, zase tam nebyl.
"Vzbudit mě, ho snad nenapadlo?"
Zamrmlala jsem si, když v tom mi něco došlo. Rovnou jsem popadla mobil a najela na budík.
"No jasně, proč ne"
Adam mi očividně na dnešek vypnul budík, protože já to teda fakt nebyla! Pravděpodobně nechtěl ať jdu do práce, když mi po rámech bývá tak na- na dvě věci.
"Já ho asi zabiju"
Odsekla jsem a dostala jsem se z postele. Zdálo se mi, že bude vše celkem v pohodě a že mě ta kocovina konečně přešla, ale smůla. Zatočila se mi hlava tak, že jsem se až musela chytit zdi, abych nespadla a můj žaludek? Ten si myslel své a rozhodně nechtěl svůj obsah nechat uvnitř.
Moje cesta byla jasná. Rovnou do koupelny, kde jsem zase navštívila záchod. V posledních dnech skvělý kamarád. I když už je to nějaká doba, z nějakého důvodu jsem to stále dávala za vinu kocovině, ještě tehdá z té svatby pfft.
Pohled Adama:
Probudil jsem se nad ránem, ještě dříve než nám obvykle zvoní budík. Vyhrabal jsem se z peřin a usadil se na okraji postele, načež jsem se lokty opřel o své nohy a dlaněmi si promnul obličej. Trápila mě Anča. Ne ve smyslu, že by zde snad bylo nějaké domácí násilí, to bych se snad ubránit zvládl, ale jinak. Každé ráno jí vážně nebylo nejlépe a mě se to už vážně nelíbí. Jenže ona si prostě nedá říct a nezajde nikam! Prostě chce furt makat a na sebe nebere ohled! Já bych teda sice neměl o tomhle moc co mluvit, ale to je něco jiného.
Rozhodl jsem se, že jí dnes prostě zabráním v tom, jít do práce. Opravdu jsem chtěl, aby se zjistilo, co s ní je. Proto jsem se jí také dostal do mobilu, vypnul budík a po té nachytali vše co je potřebné pro můj plán. Třeba to tak vážné nemusí vypadat, ale záleží mi na ní.
Pohled Sid:
Když už se zdálo, že se mé tělo aspoň trochu uklidnilo, dala jsem se do ranních příprav jako kdykoliv jindy. V podstatě jsem po chvíli byla připravená vyrazit jenže v tu chvíli, co jsem chtěla vyjít z bytu, někdo zazvonil? Kdo to sakra může být. Otevřela jsem tedy dveře, za kterými stál jakýsi chlap, který se představil jako nějaký doktor. A že ho prý posílá Adam Hruška.
No jasně! Je mu jasné, že by mě nikam nedostal, tak vprdelí někoho ke mě. Super.
Prve jsem sice tomuto člověku moc nevěřila a nebyla si jistá, jestli se vážně jedná o toho,za koho se vydává. Ale když jsem si při přípravě kávy všimla vzkazů, který zajisté psal Adam. Nemusela jsem se nadále bát. Potvrdil tam jeho totožnost a prostě dobrý.
Pak jsem se tedy nechala vyšetřit. Moc dlouho mu to netrvalo, ale mě to přišlo jako věčnost. Věčnost, která byla promarněna úplně zbytečně! Protože nic nezjistil, jen vyvrátil kocovinu, virózy a další blbosti. Tím pádem jsem netušila co dalšího by to mohlo být a celkem to ve mě vyvolávalo otázky.
Každopádně něco se mu nezdálo a já se od něj dozvěděla, jen že se mám dostavit co nejdřív do jeho ordinace. Ha, to tak.
Od toho už netrvalo dlouho a doktor odešel pryč, konečně.
Ani jsem si nevšimla, že čas takto uběhl a Adam se pravděpodobně stihl s doktorem ještě potkat na chodbě, protože jen chvíli od odchodu se ve dveřích zjevil právě pachatel, co všechno zavinil.
Pohled Adama:
Práce práce práce. Prostě jako vždycky. Holky od žiraf mě sice stále zahlcovaly otázkami jak je na tom Anča, ale na to už jsem byl zvyklý, když prostě nebyla v práci ve stejnou dobu jak já.
Každopádně směna mi skončila a já se vydal na cestu domů. Dokonce se mi podařilo potkat mého známého, doktora, kterého jsem poslal k Aničce. Probodli jsem s ním sotva pár slov, spěchal. To ho snad Anna tak vyděsila? Pomyslel jsem si a vešel do bytu, načež se přede mnou zničeho nic objevila Anča, která teda moc nadšeně nevypadala. Ale zároveň nepadlo ani jediné slovo o výčitkách, vlastně jsem ji k tomu ani nepustili.
"Tak co říkal doktor"
Zeptal jsem se jí
"Nic. Jen po mě chce ať za ním dojedu do ordinace"
Odpověděla mi ne moc nadšeně, ale má smůlu já ji tam dostanu.
"Dobře" přikývl jsem "zítra ráno tě tam hodím ať chceš nebo ne"
Oznámil jsem ji. Kupodivu ani nějak příliš neprotestovala. Že by jí začalo vrtat hlavou co jí teda je? A touha to též zjistit? Konečně. Zamyslel jsem se.
