Pohled Sid:
Po společné noci s Adamem jsme dnes zase, jak jinak, dorazili do práce. Kromě pár vtípků proti Adamovi k tématu děti, které si Adam zasloužil od jeho nenormálního chování po včerejšku, bylo vše tak jak má být až do oběda.
Společně jsme si došli do kantýny q vzali si jídlo. Už jsem viděla jak chce Adam zase odejít, zastavila jsem ho.
"Co kdyby jsi provedl výjimku a dal si oběd zde se mnou a ostatními?"
Zeptala jsem se s nadějí a on se tedy moc nadšeně netvářil. Pomohli mi však ostatní popostrčením ho.
"Ale jo Adame pojď sem k nám my tě nesežerem"
Prohlásil Pepa. Adam si jen povzdechl
"Jen kvůli tobě"
Řekl mi s pohledem do očí a lehce i s pousmáním. Usmála jsem se též a oba jsme si poté sedli k ostatním, já naproti Adamovi.
Jedli jsme a při tom si povídali, když ve chvíli ticha se na Adama obrátila Eliška.
"Doufám že ti nebude vadit, když si teď Anču vypůjčím k žirafám"
Řekla. Adam se podíval na mě a poté na Elišku a jen přikývl pro souhlas. Já jen přihlížela a přemýšlela jsem copak asi holky potřebují.
Po obědě jsme tedy dorazily k žirafám.
"Chcete s něčím pomoct nebo co se děje?"
Zeptala jsem se
"Nene není třeba to tady Eliška se musí vymáčknout"
Řekla Anežka a odešla si dělat svou práci. Nechápavě jsem se podívala na Eli, která vytáhla jakousi obálku.
"Jednoduše.. tady máš"
Řekla a obálku mi podala.
"Co je to?"
Zeptala jsem se a začala jsem ji otevírat.
"Otevři a uvidíš"
Řekla a já pomalu vytáhla obsah obálky. Copak to... Pozvánka na svatbu? Cože? Podívala jsem se na Elišku a zas zpět na papír. Přečetla jsem si jména, kde byla uvedena ona a... Robert? Podívala jsem se udiveně na ní.
"Počkej počkej- vy jste vůbec spolu?!"
Absolutně jsem nechápala vždyť se ti dva tady chovali tak.. no rozhodně ne jako pár.
"Už to tak bude"
Řekla
"Proč jsi se ničem vůbec nezmínila? Jakto že jsi mi neřekla o žádné lásce, zásnubách a dalším"
Zeptala jsem se
"Neboj nejsi v tom sama jediný kdo věděl je máma"
Řekla
"Ale proč ne i jáá"
Řekla jsem a zasmála se. Teď uz jsem si z ní dělala spíše srandu
"Schválně jsme to chtěli říct až když to bude oficiální neber si to osobně"
Odpověděla se zasmáním též
"To ti jako nikdy neodpustím"
Pohrozila jsem se vztyčeným prstem
"Ale i tak velmi gratulujuu"
Dodala jsem a objala jsem jí
"Doufám že se s Adamem dostavíte"
Řekla a couvla jsem zas od ní
"Jistě že joo. A jeho tam dostanu ať se mu to líbí nebo ne"
Po té jsme si ještě chvíly povídaly a když už bylo na čase, vrátila jsem se nadšená do zázemí.
"Adamee Adame, tomu neuvěříš"
Řekla jsem
"Co se děje?"
Podíval se na mě a já mu do ruk vrazila pozvánku, kterou si krátce přečetl.
"Je ti jasné že tam půjdeme"
Řekla jsem a koukl na mě
"Myslím že beze mě se to obejde"
Řekl
"No to teda ne! I na přání nevěsty tam máme být spolu"
Odpověděla jsem s úsměvem, ale i s hraným vážným obličejem.
"Už jsem pro tebe něco udělal, neboli to obědvání v kantýně"
Řekl
"Ale notaak- čímpak tě mám podplatit?"
Došla jsem blíže k němu, pozvánku dala bokem a chytla ho za ruce. Propletla jsem si a ním prsty a phledy směřovaly z očí do očí. Dal mi krátký polibek a potichu prohlásil.
"Ty určitě něco vymyslíš"
Polibek jsem mu oplatila
"To si piš"
Řekla jsem a poté od něj couvla. Oba jsme se vrátili k práci až do konce směny.
Domů jsme šli zase spolu. Časem se stávalo opravdu výjimečně že by jsme byli doma každý sám. V podstatě jsme byli každou noc spolu, akorát jinde. Byt kde bydlím já, je prázdný stejně jako ten Adamův, protože Viky ta už se se soudcem dala také dohromady. A dnes jsme šli tedy ke mně. Doma jsme si zalezli do postele k filmu ale já přemýšlela nad "dohodou" s Adamem.
"Adame?"
Oslovila jsem ho
"Ano?"
Zeptal se
"Když už jsme stále spolu, akorát měníme byty.. co kdyby místo zmatku- by jsme se nastěhovali k sobě?"
Zeptala jsem se a on nejakou tu chvíli mlčel
"Přesně na to- jsem čekal"
Řekl a objal mě s radostí
"Jak to myslíš?"
Zeptala jsem se
"Přemýšlel jsem nad tím už dávno, ale nechtěl jsem na tebe zbytečně spěchat"
Pověděl
"Takže platí?"
Zeptala jsem se a on přikývl
"Což znamená že se mi povedl úplatek ať jdeš na tu svatbu"
Řekla jsem s ďábelským úsměvem a Adam se zarazil
"Ale notaaak to jsme si nedomluvili"
Řekl
"Ale ano- a máš to"
Odpověděla jsem a Adam už radši neprotestoval. Přeci jen věděl že teď už odpor nemá cenu.
