Zakázané uvolnění

Začátek

Kate:

Člověk si osud nevybere. Někdo je bohatý ale je to hajzl a někdo je chudý a udělal by pro kohokoliv první poslední.
Někdo je nádherný ale srdce má kamenné a někdo je ošklivý a proto se s ním nikdo moc nebaví a nikoho nezajímá, že je vlastně moc hodný.
Někdo má rodiče, někdo o ně přišel například jako já. Je to už 8 let.
Někomu osud napíše pevné zdraví na někoho zapomene. Jako moje klientka a moje dobrá kamarádka Lia. Neslyší a bohužel i nevidí. S řečí má občas taky problém, koktá a zapomíná. A to je jí teprve 21. Starám se o ní dobrý půl rok.
Je to moc milý a hodný člověk.
Mrzí mě, že kvůli tomu nikdy nic neuvidí. Neuvidí slunce, moře co je tady v městě Novi. Neuslyší nikdy můj hlas, jen mé doteky a písmo pro nevidomé.
Mám ji v péči, je to moje práce...každý den je to furt jedno a to samé...
Něžné probuzení...pomohu ji se nasnídat..obléknu ji, vezmu ji na kroužek pro nevidomé...pak na oběd. Nechám ji chvíli odpočinout pak svačina ..procházka k doktorce ke které denně chodí. Mezitím já podám informace mé ředitelce, pak pomalu domů večeře. Sprcha a spánek.
Zdá se toho málo ale já mezitím uklízím, komunikuji s ostatními kolegy a hlídám Liu aby si nějak neublížila. Je to náročné.
............................................................................
Opatrně jsem posadila Liu a podala ji oblečení. Společnými silami jsem ji oblékla do žlutých šatiček.
Její vřelý úsměv mě vždycky potěšil..
Krom pár písmenek, co občas napíše po slepu nebo pokus o znakovou řeč, nepoznám jestli je šťastná nebo co se děje. Její vřelý úsměv ale byl 100% dík.
Usedli jsme ke snídani. Dali jsme si lívance a já uklízela po snídani.
,,Opatrně!" Vykřiknu když se Lia malém dotkla lampy která držela na stolečku jen tak tak. Rychle jsem k ní doběhla a opatrně ji odvedla do křesla.
Je to těžké zacházet s člověkem tohoto typu. Ona je jinak moc milá...
,,Udělala js-em ně-co?" Řekne když ji posadim. Pohladila jsem ji aby pochopila, že se nic neděje.
A už byl den jako každý jiný.
Litali jsme...rychle jsem došli na oběd a pak opět. Zastavila jsem se až podvečer.
Lia mi poklepala na rameno a řekla
,, Půjdu na poštu, je tam balíček."
Povzdechla jsem si byl poslední den před víkendem, kdy vydávali balíčky a já rozhodně nechtěla nechat jít Liu samotnou. V tu chvíli se ještě jako na potvoru rozpršelo. Po chvíli jsme se, díky
Braillově písmu domluvili, že tam půjdu já.
Chtěla se vždycky začlenit do běžného života, což je od ní moc hezké ..ale bohužel, nejde to. Přikryla jsem Liu dekou a vzala jsem si deštník.
Lia tu občas bývá sama je moc šikovná.
Vešla jsem do ulice, nikde nikdo nebyl.
Všichni už byli doma nebo měli noční.
Kdo by taky byl venku v dešti, že?
Pošta byla tak půl hodinky pěšky...
Po chvíli naštěstí přestalo pršet.
Šla jsem po lesní cestě a měla jsem takový zvláštní pocit. Jako kdyby tu někdo byl. Jsem blázen? Pousmála jsem se a šla nečině dál. Najednou se předemnou objevila obrovská ruka která držela nejspíš kapesník v ruce. Než jsem se vzpamatovala měla jsem přítlačený kapesník u nosu.
Najednou jakoby se mi čas zpomalil...
Přišlo mi, že můj pád do něčích dlani byl jak ve zpomaleném filmu. Před obličejem se mi udělala tma a já se cítila jak omámená.
............................................................................
,,Pane, nebojte, ona se brzy probere!"
Uslyším hlas. Stále mi ale nešli otevřít oči. ,,Řekl jsem, že máte dávat pozor kolik jí toho dáte. Je to přeci jen silný opiát." Ozve se další ale takový...víc zvučný možná i přísnější hlas.
Podařilo se mi rozlepit víčka.
,,Probírá se!" Ozve se třetí hlas.
Vydělá jsem rozmazaně. Bolelo mě hlava.
Měla jsem ztuhlé tělo a třásla jsem se.
Najednou se nademě nahl obličej.
,,Postarejte se o ní, dejte jí vodu a prášek. Spala 10 hodin. Tak ať je funkční."
Řekne ten obličej nademnou. Neviděla jsem ho protože jsem byla malátná, začal se mi opět točit svět a viděla jsem ještě víc rozmazaně než předtím.
Obličej zmizel a bylo slyšet zaklapnutí dveří. Najednou jsem ucítila čtyři lehké facky. ,,Au!" Zaskučim a posadim se.
Stáli tam dva mladí muži.
,,Super, žije. Umíš Braillovo písmo, že?"
Řekne ten jeden s hnědými vlasy.
,,Ne, neumím? Proč bych měl?" Řekne ten druhý, blonďák. ,,Je slepá a hluchá! Jak se s ní asi dorozumíme!" Zaskuči ten hnědovlasý. ,,Já Braillovo písmo umím? A kde to vlastně jsem? Kdo jste?!"
Řeknu a oni dva naskočí leknutím.
,,Cože?" Řekne ten blonďák.
,,Ty? Nás slyšíš?!" Řekne hnědovlasý vyděšeně. Opatrně se zvednu a nadechnu se. ,,Ano? Proč bych vás neslyšela?" Řeknu udiveně.
Oba dva si vyděšeně vymění pohledy.
Blonďák mi opatrně zamává dlaní před očima, uhnu a zamračim se.
,,Ona fakt vidí!" Řekne nevěřícně.
,,Jo! A taky mám dvě nohy a dvě ruce!"
Řeknu naštvaně ale zároveň zmateně.
,,Počkat, počkat. Si Lia Willhemova?!"
Řekne hnědovlasý.
,,Cože? Ne? To je moje klientka! Já jsem Kate Moss. Co vám je vůbec do toho?!"
Vyjedu a oni se zhrozí.
,,Toretto nás zabije!" Zalamentuje blondak. ,,Ale kušuj!" Strčí do něj ten hnědovlasý. ,,Kde to jsem!" Zakřičím.
,,No...v Itálii. Konkrétně-" řekne blonďák ale hnědovlasý mu zacpal pusu.
Otočila jsem se ke dveřím.
Mohu utéct, tihle dva jsou stejně jen nějaký ňoumové. Využila jsem moment překvapení a rychle jsem se rozběhla ke dveřím. ,,Stůj!" Zakřičejí za mnou.
Prudce jsem otevřela dveře a vyběhla na obrovskou rozlehlou chodbu. Byla chladná celá v šedé barvě a černým nábytkem.
Slyšela jsem jak za mnou běží a tak jsem hlava nehlava vběhla do prvních dveří přímo někomu do náruče.
Lekla jsem se a chtěla se otočit ale ten někdo byl pohotovější. Prudce mě stiskl za ramena. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Měl černou košili a černé elegantní kalhoty. Vypadal velice mužně.
Sjížděla jsem pohledem nahoru k jeho obličeji. Měl elegantně upravené krátké vousy. Na krku měl tetování a měl černé krátké a též elegantně upravené vlasy.
Měl pronikavé oči, přísné a chladné.
,,Uteče vám ženská?" Promluví na ty dva co mě dohonili. ,,Promiňte Toretto...ona, nečekali jsme, že bude tak rychle na nohách." Řekne ten hnědovlasý.
,,Vy jste Toretto! Kdo vůbec jste! Pusťte mě!" Zaječím a Toretto se s nakrčeným obočím podívá na ty dva.
,,Nemá být náhodou zrakové a sluchově postižená?!" Řekne zvýšeným hlasem.
,,Ano ale-" chce něco říct blonďák ale Toretto zařve: ,,Tak jak může vědět o mém jméně, když je údajně hluchá!"
Oba dva se přikrčí jak kdyby se báli.
Jeho stisk zesílil a hrubě mě dovedl do vnitř místnosti. Ti dva šli poslušně za náma a jeden zavřel a zamkl.
Ten...údajný Toretto mě pustil.
,,Proč máte zájem o mojí klientku!"
Řeknu nahlas.
,,Klientku? Ty se o ní staráš?"
Řekne mi a já přikývnu.
,,Ano! Ale stále jste mi neodpověděl a já se té odpovědi dožaduju!" Řeknu ale on mi silně stiskne rameno až syknu bolestí.
,,Tady si nekladeš podmínky, kočičko."
Pustil mě a došel k oknu.
Vyděšeně jsem stála a pozorovala ho.
Byl vysoký tak 190 centimetrů...
Byl velice mužné postavy a byl cítit nějakou nejspíše drahou voňavkou.
,,Toretto, spletli jsme se! Na tu poštu měla jít ta slečna Lia! Nevěděli jsme o žádné její vychovatelce!" Promluví na obranu ten blonďák.
Toretto se prudce otočil a najednou byl slyšet výstřel. Trhla jsem sebou.
Ten blonďatý kluk zaskučel bolestí.
Jeho modré kalhoty byli v tu ránu zabarvené krví.
,,Já si žádné takovéhle chyby dovolit nemůžu! Pro takové lidi tu není místo! Ještě jednou! A bude to horší zranění než jen lehký škrábanec!" Řekne Toretto a ten hnědovlasý vyděšeně podepřel postřeleného klučinu. ,,Teď zmizte! Oba dva!" Řekne Toretto už klidným hlasem.
Když za nimi zaklapli dveře, otočil se na mě a sjel si mě pohledem.
,,Vzali tebe místo Lii to znamená, že budeš dělat její práci." Řekne mi.
,,Prosím?!" Řeknu naštvaně.
,,Budeš vytírat celý tenhle barák, každý den. Věř mi, že do večera budeš mít co dělat." Řekne mi.
,,Co si to dovoluješ! Já mám svoji práci!"
Zařvu na něj a dojdu k němu. Strčím do něj ale on mě chytne za ruku.
,,Nechal bysi vytírat postiženou ženu?!"
Řeknu a snažím se vymanit z jeho pevného stisku. ,,Měla by se dobře, stejně tak se budeš mít dobře i ty, když nebudeš hloupá a budeš dělat, co máš!"
,,Proč zrovna ji! Co!" Zaječím a on mi zkroutí ruku za záda. Prohnu se.
,,Kdyby utekla nemohla by říct ani slovo o tom, kde se nachází, co se tu děje a jak kdo tu vypadá." Řekne mi a já se mu vytrhnu. Zavrávoram a málem upadnu.
Chytne mě a namáčkne na zeď.
,,Neblbni kočičko. O Liu bude dobře postaráno, pošlou tam novou vychovatelku. Jednou si tady, tak to příjmi a dělej práci kterou ti uložím!"
Řekne mi. ,,A kde to vlastně jsem?! V nějaké firmě?!" Zaječím otázku.
Arogantně se usměje.
,,Ne kočičko, si v mafiánském sídle. A já jsem jeho pán, vítej."
.
.
.
.
Jaký máš dojem z první kapitoly?
Jak na tebe působí ti dva? Blonďák a Hnědovlasý klučina?
Jaké to asi v mafiánském sídle bude?
Co se bude dít? Dál?
Napiš cokoli tě napadne😇