Léto v mojí krvi

PROLOG

Jestli jsem si myslela, že přežiju do konce týdne, měla jsem to špatně. Měla jsem to sakra špatně. Je teprve úterý a já mám pocit, že nepřežiju do večera natož tak do pátku. Nic nestíhám. Na stole mi leží hromada papírů a složek a já se ani neodvažuju nimi znovu prohrabávat. A kdybych za můj současný stav chtěla někoho vinit, můžu vinit akorát tak samu sebe. Protože jsem to byla já, kdo si vymyslel, že zvládne zkontrolovat projekt toho divadla, a ještě dodělat koncept budovy na padesáté třetí.

Nespokojeně vstanu od stolu a nakloním se z okna. Prakticky okamžitě toho zalituju. Nadechnu se horkého vzduchu spolu s výfukovými plyny aut, které pomalu popojíždí ulicí v dopravní špičce. Nespokojeně odstoupím od okna a popadnu sklenici vody, kterou do sebe naleju, když si to důkladně promyslím.

Mám ve zvyku přemýšlet. O všem a zbytečně moc. A výsledkem mého nedávného přemýšlení je, že i přes to, jak mě to tu dohání k šílenství, tu stáž potřebuju. Tu stáž nepotřebuju jen proto, že mi vydělané peníze poslouží na financování posledního roku na škole, ale taky proto, že tahle firma patří mezi uznávané společnosti v oboru. Tak moc uznávané, že ani nemůžu přemýšlet, že bych tu skončila.

Hlasitě si povzdechnu a naposledy se zamračím z okna na rušnou ulici. Bezmyšlenkovitě si otřu zpocené čelo a zalituju, že jsem si vlasy nenačesala do vysokého drdolu. Nesnáším to úmorné vedro. Nesnáším ty horké letní dny, které kancelář spolu s celým městem promění v rozpálené peklo. Stává se to každý rok a trvá to přesně tři měsíce. A já s tím pochopitelně nemůžu udělat vůbec nic než to přetrpět. A trpím hrdě.

Sklenici položím na stůl a svezu se na černou kancelářskou židli. Za tím stejným stolem na té stejné židli sedím už dva roky. Tak dlouho, co tu pracuju. V kanceláři nesedím sama, sdílím ji s dalšími čtyřmi projektanty, kteří tu na rozdíl ode mě pracují na plný úvazek a jejich plat je oproti tomu mému trojnásobný.

Přisunu se ke stolu a zamračím se na monitor. Nepotrpím si na osobní věci, takže jediné, co mi kromě monitoru a jeho příslušenství leží na stole, je sklenice vody a můj telefon, na který pořád nervózně zírám.

Nervózně proto, že očekávám zprávu, která pořád nepřichází. Laila mi slíbila, že do dvanácti dá vědět, jestli ten večer platí. Svou kamarádku jsem neviděla týdny a vážně potřebuju večer, kdy budu dělat něco jiného, než do sebe cpát pizzu a přemýšlet nad nejlepším způsobem, jak vést tou železnou konstrukcí potrubí, aniž by to snížilo její nosnost.

Myslím si, že nepotřebuju jen jeden volný večer, začínám mít pocit, že potřebuju dovolenou. Rozhodně bych si ji zasloužila. Pracuju tu od poloviny května s takovým nasazením, že mi to o měsíc a půl později začíná jít těžce na hlavu.

Zvuk podpatků mě vytrhne z přemýšlení a já svůj pohled od monitoru přesunu ke dveřím kanceláře, kterými projde žena v černém kostýmku s vlasy staženými v drdolu. Zastaví se u mého stolu a usměje se na mě. Ten úsměv není přátelský, k tomu má hodně daleko. Proto podezíravě přimhouřím oči a připravuju se na to, že ať už má moje šéfová na srdci cokoliv, mě se to zamlouvat nebude. Nikdy se mi to nezamlouvá.

„Zanesla jsem Markovi na schválení ty podklady, které jsi mi včera poslala," začne příkře. „Snad se na to do pátku stihne podívat. Kdyby tam našel nějaké nesrovnalosti, přepošlu ti to zpátky. Přes víkend bys to mohla doladit," ta žena si nejspíš myslí, že na víkend nemám lepší plány než pracovat hodiny, které mi stejně nikdo neproplatí.