Léto v mojí krvi

KAPITOLA OSMÁ

Možná jsem si to měla promyslet důkladněji. Teď už ale své rozhodnutí nemůžu vzít zpátky, jediné, co s ním teď můžu udělat, je se kvůli němu litovat.

Pořád mi ještě nedochází, k čemu jsem se odhodlala.

„Myslíte si, že to byl dobrý nápad?" svůj pohled od výhledu z okna přesunu k černé kožené sedačce, na které sedí pan Favelo. Vím, že na něj zírám déle, než je slušné, ale nemůžu si pomoct. To formální oblečení, které na sobě měl ve své kanceláři, obměnil jen nepatrně. Místo kárované košile má oblečenou světle modrou, která se mu vůbec nehodí k těm světlým kalhotám. Pohled od jeho košile přesunu do jeho obličeje. Neujde mi, jak znepokojeně mě sleduje.

Opřu se o stůl a rukama svírám hranu desky.

„Byl to váš nápad," připomenu mu a protočím očima. Desku stisknu tak pevně, až mi zbělají klouby. Nepřestanu ji drtit, dokud mě ruka nezačne bolet. Potom toho nechám a raději začnu nervózně pochodovat kolem toho stolu.

„Promyslela jste si to důkladně?" tentokrát je to on, kdo povytáhne obočí a vrhne po mě pochybovačný pohled.

„Promýšlela jsem to důkladně," ujistím ho, i když mé ujištění je z části lež. Teď už je ale zbytečné se přiznávat, takže se snažím ještě chvíli vydržet jeho upřený podezíravý pohled a nepanikařit. „Proto teď stojím v téhle obrovské vile, a ne ve svém hotelovém pokoji v Římě," připomenu mu něco naprosto zřejmého, abych ho přesvědčila a abych si připomněla, k jak pitomému rozhodnutí jsem se uchýlila.

Protože skutečně nejsem ve svém hotelovém pokoji. Dokonce nejsem ani v Římě. Jsem na východním pobřeží Itálie ve vile, kterou jak pan Favelo tvrdil, si zamiluji. A měl pravdu. Ta vila se mi líbí, ale ten důvod, proč tu v první řadě jsem, už zas tak moc ne.

Pozvala jsem celou rodinu Marcella de Luca do mojí vily. A to, že je tahle bílá barokní vila spolu s rozsáhlým pozemkem moje, mě děsí, ale rozhodně ne tolik jako fakt, že ji budu následujících šest dní sdílet s rodinou Marcella de Luca. Se sedmi lidmi, kteří mě v lepším případě chtějí na jiném kontinentu planety, nebo v tom horším, mrtvou.

A můžu se jim vůbec divit?

„Nezapomeňte, že nikomu z nich své rozhodnutí nemusíte obhajovat, slečno Owenová," připomene mi pan Favelo vážně. Vím, že má pravdu, ale asi to nikdy nepochopím. „Jednou tohle možná byla jejich vila, ale teď je vaše. Stejně jako zbylý majetek. Rodině de Luca nic nedlužíte," hrozně moc mu bych chtěla věřit, ale nejde to. Vím, že jim dlužím. Ten majetek měl připadnout jim, ne mě. V téhle vile měli strávit léto a já tu neměla co pohledávat.

„Fajn," utrousím něco jako souhlas a doufám, že tohle budu mít co nejdřív za sebou. Pan Favelo mě ale nenechá z toho tak snadno vycouvat.

„Nezapomínejte na to," pronese tentokrát ostřeji.

„Vím, proč jsem je pozvala," odbydu ho zoufale. Jemu se to mluví. Marcello de Luca byl jeho přítel a on si v té vile nemusí připadat jako vetřelec. „Věřte mi, nejde zapomenout, že tu vilu vlastním," kdyby se netvářil tak vážně, nejspíš bych protočila očima. Nechci dosáhnout toho, aby mi ta vila zůstala ve vlastnictví a rodina de Luca mě do smrti nenáviděla. Pozvala jsem je z jiného důvodu a pan Favelo to ví. Ví to moc dobře a stejně se mě snaží přesvědčit, že to nemusí být jediný důvod, proč tu být.

„Chci přijít na důvod, proč tu vilu vlastním já a ne oni," připomenu mu vážně. A když pochopím, že ho moje odpověď neuspokojila, dodám něco, co vím, že chce slyšet. „Chci poznat lidi, kterým mám v plánu darovat na konci téhle dovolené příšerné množství peněz," dodám poraženě a pohlédnu z okna právě ve chvíli, kdy na příjezdové cestě spatřím černé lesklé auto a za ním druhé, které nemá střechu. Obě auta zastaví před vchodem do vily a já hlasitě polknu, když mi dojde, co bude následovat.