Léto v mojí krvi

KAPITOLA ČTVRTÁ

Slíbila jsem si, že tentokrát nebudu přehnaně přemýšlet.

Prostě se obleču do prvního kusu oblečení, který v kufru nahrabu, sednu do přehřátého dopravního prostředku a dojedu k tomu hotelu. Slíbila jsem si, že zapomenu na ty dvě černé obálky, které mi leží v mém cenově dostupnějším hotelovém pokoji na posteli. Nic se nestane, když je ještě pár hodin budu ignorovat. Vůbec nic se nestane.

Potřebuju aspoň chvíli nepřemýšlet. Potřebuju dovolenou a jsem tak zoufalá, že se spokojím i s jedním večerem. Je to jen jeden večer, který si užiju přesně tak, jak jsem si měla v plánu užívat celý týden. Pak promyslím zbytek.

Takže když stojím před tím hotelem, jsem skoro spokojená. Ale jen skoro, protože jsem ještě pořád nezapomněla. Neodvážím se vkročit dovnitř. Moje svědomí mi to nedovolí a já tak nervózně přešlapuju před hotelem a vyhýbám se připomínce mých včerejších neuvážených činů, které dnes za žádných okolností nemám v plánu opakovat.

Když už se začínám odhodlávat, že zvládnu vejít dovnitř, zachrání mě povědomá osoba, která z těch širokých dveří vyjde ven. Tmavovlasý kluk své pískové kalhoty a bílou košili vyměnil za obyčejné černé šortky a světlé tričko.

Naštěstí se ani nemusím ozvat, všimne si mě prakticky okamžitě. Pěti dlouhými kroky přejde přes rušný chodník a zastaví se ve stínu stromu naproti mně.

„Vypadneme odsud," netváří se spokojeně. Mračí se před sebe a obočí nepřirozeně krabatí. Z nějakého nepochopitelného důvodu to ve mně vyvolá jistý pocit zadostiučinění.

„Všechno v pohodě?" snažím se, aby to nevyznělo až příliš spokojeně, ale pravděpodobně neúspěšně. Kluk po mě vrhne nespokojený pohled. Pochopím, že se mu nic nezamlouvá na tom, že si ho dobírám. Ale on si mě dobíral odpoledne, takže jen rovnám účty.

„Dnes není dobrý den," zamračí se. Kývne na konec ulice a vydá se tím směrem. Ochotně ho následuju. Z rušnější ulice odbočí doprava a my se ocitneme v úzké uličce, která se svažuje dolů. Nejsme v ní sami, ale ani zdaleka tu není tolik lidí co na hlavní ulici.

„Slíbil jsem, že si tě nebudu dobírat kvůli tomu, cos včera prováděla. Co kdybys na oplátku slíbila něco ty?" z ničeho nic se zastaví a já do něj málem vrazím. Nic neřeknu, jen zvědavě povytáhnu obočí. „Nebudeš se mě ptát na dnešek. Ani slovo o dnešku," pronese smrtelně vážně. Neujde mi, jak stiskne ruce v pěst. Když si mého pohledu všimne, ruce si překříží na hrudi.

„Ani slovo o dnešku," mumlám a pořádně to promýšlím.

Tmavovlasý kluk povytáhne obočí.

„Dobře," možná souhlasím až příliš rychle, ale při pomyšlení na jeho vražedný výraz vlastně ani nechci vědět, co ho tolik naštvalo. „Nezeptám se tě na dnešek, když slíbíš že už nikdy, vážně nikdy," zopakuju smrtelně vážně. „Nezmíníš přede mnou ani před nikým jiným nic z toho, co jsem včera v noci prováděla," prohodím zamyšleně. To je férový obchod.

„Platí," natáhne ke mně ruku a mě chvíli trvá, než mi to dojde. Odfrknu si, ale svoji ruku mu podám. Stiskne mi ji možná silněji, než bych od něj očekávala, ale i přes to je jeho dotek příjemný. Pohled zvednu k jeho obličeji. Teď, když stojím blíž, si konečně uvědomím, o kolik je vyšší než já. Jeho zelené oči mě propalují.

Hlasitě si odkašlu. „Takže?" povytáhnu obočí. „Pokud si pamatuju, slíbils mi večeři," tohle zabere. Kluk se ušklíbne a kývne mi.

„Slíbil jsem večeři," souhlasí se mnou. Tón jeho hlasu je pobavený. Neptám se proč, ochotně ho následuju tou úzkou ulicí. Vynoříme se na malém náměstí, v jehož středu roste vysoký strom se světle hnědou kůrou. Ve stínu stromu jsou tři lavičky, z nichž dvě jsou obsazené.