Léto v mojí krvi

KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Dávno už nesedím na té sedačce v tom posledním boxu s výhledem na moře. Schovávala jsem se tam pěkně dlouho. Až dávno po tom, co ten blonďatý kluk odešel, jsem dopila ten koktejl a usoudila, že se tam vrátím s dalším. Možná proto teď stojím na kraji baru a čekám, až si mě někdo všimne. Přijde mi, že u baru je méně lidí, zato o to víc se jich potlouká všude kolem, dokonce i na parketu, který je narvaný k prasknutí. Pohlédnu směrem k moři. Z pláže, která je odtud vzdálená jen pár yardů, se ozývají další hlasy.

„Ještě jednou?" pohotově se otočím k baru a všimnu si toho stejného barmana, kterého jsem už jednou o další skleničku prosila. Rozhodně mu kývnu a děkovně se na něj usměju. Barman mi ten úsměv oplatí, ale ještě před tím, než zmizí, ho osoba, která teď stojí těsně za mnou, zastaví.

„Slečna si dá něco jiného," pronese ten dotyčný chladně. Nemusím se otáčet, abych poznala, kdo mi dýchá na krk. Je to Adriano. Zoufale zaúpím a ustoupím na stranu.

Neotočím se celým tělem, ale nakloním se tak, abych na něj viděla. Adriano se na mě obezřetně dívá a udělá jeden krok, kterým se dostane až k baru, o který se drze opře.

„Dám si, co budu chtít," pronesu stručně a otočím se na zmateného barmana, který to celé naprosto nedobrovolně sleduje. „Ještě jednou, děkuju," ukážu na prázdnou láhev a nenápadně se na něj usměju.

Pak se lenivě otočím na Adriana. A když si všimnu, jak se nadechuje, zastavím ho.

„Ani nad tím nepřemýšlej," varuju ho těsně před tím, než na mě promluví. „Jsem na tebe příšerně naštvaná," procením skrz zuby a probodnu ho pohledem. To, že barman přede mě položil další koktejl, vnímám jen periferně. Natáhnu se pro něj a brčkem do sebe vtáhnu dobrou třetinu obsahu té sklenice. Tohle je třetí a lhala bych, kdybych tvrdila, že Katarina neměla pravdu. Hlava se mi už nějakou chvíli točí.

„Jo, já vím," ujistí mě Adriano povýšeně a zkousne si ret. Okamžik na to se ovšem zatváří ustaraně a pozorně si mě prohlédne. Jeho pohled mě znepokojí. Ne snad proto, že mi byl nepříjemný, ale proto, jak moc si dává na čas. Nejdříve si prohlédne moje šaty, nad kterýma povytáhne obočí, a až potom pohledem zabloudí zpátky do mého obličeje. Tam zůstane zaseklý a ani se nedívá na sklenici s průhledným obsahem. Její obsah do sebe nalije, aniž by přerušil náš oční kontakt. Znechuceně nakrčím nos.

„Nepokusíš se mi znovu omluvit?" optám se kysele. Můj hlas zní příkře i mě samotné, ale ani omylem nemám v plánu na tom něco měnit. Ten ubožák si to zaslouží. Zaslouží si mnohem horší zacházení, ale já nemám odvahu ho znovu uhodit.

„Mám pocit, že moje desátá omluva tvůj názor nezmění," štve mě, že i přes to, že je to on, kdo by měl cítit výčitky, se pořád chová tak povýšeně.

„Máš pravdu," souhlasím s ním vážně a probodnu ho pohledem. Část mého mozku, kdykoliv se na něj podívám, se znovu ocitne pod mořskou hladinou neschopná vyplavat. A tahle část se dostává do popředí a dělá to celé ještě horší, než už to je.

„Ale i tak to zkusím," trvá na svém přesvědčeně.

„Prosím ne," ujistím ho stejně přesvědčeně.

Možná ho má slova zastavila, protože se neodvažuje promluvit. Anebo taky možná nezastavila, protože ke mně z ničeho nic natáhne ruku a dřív, než ho stihnu zastavit, mi ji obmotá kolem mého pasu a přitáhne mě blíž k sobě. Ty bezpečné dvě stopy, co byly mezi námi, zmizí a já se ocitnu tak blízko jeho, jako tehdy u toho bazénu ve vile Marcella de Luca.