Léto v mojí krvi

KAPITOLA DVANÁCTÁ

V kajutě jsem se schovávala celou cestu do přístavu. Počkala jsem, až se vypnou motory a teprve potom jsem zvážila útěk z lodi. Neměla jsem žádnou jistotu, že z druhé strany dveří nebude stát Adriano. Přesto jsem se rozhodla zariskovat. Dveře jsem rozrazila a dvakrát nepřemýšlela nad tím, co udělat potom.

Překonat těch pár schodů na záď lodi nevyžadovalo zvlášť velkého úsilí. A teď to jediné, co mě dělí od mola, je ten vysunutý žebřík. To molo je bezpečná zóna, na kterou se potřebuju dostat. Zhluboka se nadechnu a udělám krok k lávce. Po té lávce rychle přeběhnu na pevnou zem, na které existuje téměř nulová šance, že se utopím.

A jakmile moje bosé nohy dostoupnou na pevnou zem, hlasitě si oddechnu.

Neobtěžuju se otočit zpátky na jachtu. Jsem si zaručeně jistá, že už na ni nikdy nevkročím. I když to znamená, že na ní musím nechat napospas své věci včetně pracovního notebooku. Možná bych měla zvážit, jestli se pro své věci nechci vrátit, ale k tomu kroku zpátky se neodhodlám.

I tak tu mám další problém, který se nezadržitelně přibližuje.

Je to Adriano. Na sobě už nemá své tmavě modré plavky, ale černé kalhoty a bílou košili. A i přes to, že slunce už pomalu zapadlo za obzor, není nutné mít dlouhé kalhoty. Vzduch je pořád teplý, slunce sice zapadlo za obzor, ale všechno je od něj rozehřáté, a ještě nějakou chvíli bude. Něco mi ovšem říká, že zima není ten důvod, proč si dlouhé kalhoty v první řadě oblékl. Má jiný důvod a já už teď vím, že pokud budu jeho součástí, nebude se mi ani v nejmenším zamlouvat.

Sleduju jeho ladný krok, kterým přejde po žebříku a zastaví se ode mě v dostatečné vzdálenosti. Neujde mi jeho zkoumavý pohled, kterým si mě pozorně prohlédne. Začne u mého obličeje, přejede přes moje ještě pořád mokré oblečení a zastaví se u mých bosých noh, do kterých mě zespod pálí rozehřáté kachličky mola.

Čím déle na něj zírám, tím víc si uvědomuju ten pocit, ke kterému jsem došla před chvílí. Jsem na něj příšerně naštvaná. Dospěju k názoru, že jsem na něj naštvaná snad ještě větší mírou, než jakou jsem vyděšená z toho moře, do kterého mě shodil.

A ten kluk si je své chyby vědom. Nemusí se ani znovu pokoušet o omluvu, stejně jako já ví, že se tím nic nezmění. Přesto se ale nehne z místa a pořád na mě zírá. Jeho pohled je mi nepříjemný hned z několika důvodů. Pohled ale neodvracím, protože nestojím o to, aby mu došlo, jak moc mě posledních pár hodin vykolejilo. A pravdou je, že už dlouho jsem se necítila tak zoufale a vyděšeně. Možná proto jsem se vždycky pokoušela vyhýbat všem nepříjemným situacím, které mohly vést k něčemu katastrofálnímu.

„Vážně se moc omlouvám," vyhrkne, aniž by o tom víc přemýšlel.

„Vážně to nechci slyšet," ujistím ho. Jeho omluvu jsem slyšela tolikrát, že když ji pronese o jednou víckrát, tak nic nezmění. Nepotřebuju jeho omluvu a ani o ni nestojím. V tuhle chvíli ho chci mít pryč z očí. A možná ještě o trochu víc se chci vrátit zpátky do vily Marcella de Luca a zapomenout na dnešní den. „Chci se vrátit," pronesu svůj požadavek nahlas. Není to prosba. Řeknu to dostatečně stroze, aby pochopil, že o tom nebudu vyjednávat.

Adriano se na mě zamračí a já ho probodnu pohledem. Mou pozornost ovšem upoutá Lando, který spolu se dvěma holkami postává kousek od nás a tváří se nanejvýš nespokojeně. Povytáhnu na něj obočí. Landovi celkem pohotově dojde, že jsem si jeho výrazu všimla. Možná proto se teď snaží předstírat, že si hledí svého. A jde mu to mizerně.