Léto v mojí krvi

KAPITOLA DEVÁTÁ

Schovávám se všem na očích. To je moje nová strategie, která funguje celé dopoledne.

Napadlo mě, že pokud se budu schovávat na terase u obrovského bazénu na lehátkách a bude jich tam víc, nikdo se na mě neodváží promluvit. A funguje to.

Má to ovšem jeden takový vedlejší účinek, který mě trochu znepokojuje. Myslím si, že jsem na tom slunci moc dlouho. Točí se mi hlava a z tváře mi stékají pramínky potu. Mračím se na bazén, který je pět metrů ode mě. Mohla bych se ochladit. Mohla bych, kdybych uměla plavat, kdybych se té vody tak příšerně neděsila.

A já se jí děsím. Tak moc, že se ani na dno bazénu neodvážím dívat. Tak moc, že se nedívám ani na ty dvě malé holčičky, které v tom bazénu po sobě cákají vodu.

Přes oči si zpátky přetáhnu své tričko a zavřu oči. Slunce je teď přímo nade mnou a moje kůže je úplně rudá. Nejsem si jistá, jestli jsem vůbec někdy byla vystavěná přímému slunci na takhle dlouho. A už vůbec si nejsem jistá, jestli je to, co dělám, dobrý nápad.

Zhluboka dýchám a snažím se soustředit na zvuky kolem mě. Vždycky se soustředím na nějaký konkrétní zvuk. Před chvílí jsem poslouchala racky, kteří krouží nad pobřežím a vydávají hlasité zvuky. A ještě před tím, než jsem se zaměřovala racky, jsem poslouchala filtraci bazénu, která chrčí sotva slyšitelně. Ten zvuk mě uspával.

Teď poslouchám cizí jazyk, který na mě doléhá ze směru, kde jsou ty slunečníky. Ještě před chvílí pod těmi slunečníky seděla Eleonora de Luca a ta černovlasá žena, která byla její dcera, jak jsem se domnívala.

Podle tónu jejich hlasu jsem usoudila, že se hádaly. Teď se do konverzace přidal další hlas. Mužský, a ještě jeden sotva slyšitelný. Jsem přesvědčená, že teď pod tím slunečníkem sedí i její syn se svou ženou, jejichž dvě dcery ještě pořád dovádí v bazénu.

Svým způsobem si to užívám. Nikdo na mě nepromluví, dokud budu předstírat, že spím. A mám pocit, že chvílemi opravdu dřímám. Protože, když se zaposlouchám znovu, už je neslyším. Slyším jiné hlasy z jiného směru. Nalevo od bazénu na vyvýšeném terénu je další terasa s venkovním barem. Ten bar je schovaný pod bambusovým přístřeškem. Zaposlouchám se pozorněji. A kromě cizích hlasů, které jsou hlasitější, než byly ty pod tím slunečníkem, slyším i cinkání skleniček, ve kterých se pravděpodobně vlní nějaká tekutina.

A čím déle nad tekutou látkou přemýšlím, tím větší mám žízeň a přemýšlím, že bych se možná měla jít napít vody.

Přesvědčuju se, že na té výhni ještě chvíli vydržím. Protože kdybych se zvedla, všem bude jasné, že jsem se vzbudila. Mám chuť se vysmát sama sobě. Rodinu de Luca jsem chtěla poznat, ale po té ranní výměně s tím hnědookým klukem, se všem vyhýbám.

Možná tohle byl koneckonců špatný nápad.

Zhluboka se nadechnu. Vzduch je vlhký a plný soli. Předpokládala bych, že mi to bude vadit, ale ve výsledku to není vůbec tak hrozné.

Hlasy se přibližují. Neotočím se tím směrem, přes oči mám pořád přehozené své tričko a odmítám si ho sundat. Ten zvuk, který slyším okamžik na to, přehluší ty přibližující se hlasy. Někdo skočí do bazénu. Rozrazí vodní hladinu a zvuk rozlévající se vody je to jediné co slyším. A ten zvuk šplouchající vody doprovází samotná voda, která na mě dopadne.

Její dost na to, abych se vylekaně vyhrabala z lehátka a sedla si. Tričko mi spadne z očí a já ze všeho nejdřív pohlédnu na sebe. Jsem celá červená a mokrá. Chlórová voda se leskne na mé holé kůži. Plavky nejsou celé mokré, ale suché rozhodně taky ne.