Léto v mojí krvi

KAPITOLA SEDMÁ

Neuvěřitelný. Přehrávám si včerejší rozhovor s Eleonorou de Luca už po sté a je pro mě čím dál složitější pochopit, co se stalo. Nemůžu uvěřit, že ta žena měla drzost mi říct, abych se toho majetku vzdala. Mám pocit, že mi prakticky vyhrožovala, ačkoliv její slova byla promyšlená a dávala si velký pozor, aby nepřekročila tu nevyřčenou hranici.

Byla tak velkorysá a ujistila mě, že pokud se majetku vzdám, zaplatí mi školné.

Mám chuť se zasmát, ale neudělám to. Bylo by to neslušné a lidi v metru by si nejspíš mysleli, že jsem se zbláznila.

Včera jsem odešla, aniž bych té ženě odpověděla. Zachovala jsem si zbytek své důstojnosti a zmizela dřív, než bych vyměkla a souhlasila s její nabídkou jen proto, že jsem tohle chtěla mít z krku. Protože pan Faveli měl pravdu. Nemusím souhlasit hned, nemusím souhlasit vůbec.

Pan Faveli měl pravdu ještě v dalších věcech. Měla bych poznat rodinu de Luca. Měla bych přijít na důvod, proč jsem zdědila majetek Marcella de Luca. Měla bych vyslechnout pana Rossi.

A to poslední mám taky v plánu. Proto se v první řadě potím v metru a lapám po dechu. Myslím si, že mám zpoždění. A domnívám se, že to není slušné.

Za svou nedochvilnost si nadávám celou cestu. Vystoupím ze stanice metra, pohlédnu na navigaci a zjistím, že u té kavárny, ve které má ke schůzce dojít, budu za pět minut. Moc se nerozhlížím po rušné ulici, na to nemám čas. Mám zpoždění.

Rozhlédnu se až po elegantně zařízené kavárně se zajímavě řešeným členěním podlaží. Některé části kavárny jsou zvednuté na kovových konstrukcích. Působí to zajímavě a té kavárně to dodává specifický ráz. Zkousnu si ret a porozhlédnu se znovu. Tentokrát se přestanu zaměřovat na konstrukci a půdorys místnosti, ale raději na návštěvníky, kteří jsou uvnitř.

To jsem ostatně měla udělat hned.

„To je mi ale náhoda," pohotově se otočím za tím povědomým hlasem. U jednoho stolu před velkým oknem sedí zelenooký kluk, kterého jsem neviděla od chvíle, kdy jsem se vypařila z jeho bytu minulou noc. Otočím se na něj a pohlédnu mu do obličeje.

„Co tady děláš?" zamračím se na něj a hlasitě polknu.

„Včera v noci ses vypařila podezřele rychle," konstatuje zamyšleně a odsune na stranu sklenici s vodou, která je úplně plná.

„Začals křičet na všechny kolem," připomenu mu nespokojeně. „Nemám to ráda a nechtěla jsem být další na řadě," připomenu mu něco, co on už dávno musel vědět. Přece jen na to přišel sám, vyhýbám se nepříjemným situacím. Zkousnu si ret, když na něj znovu pohlédnu. Nejsem nervózní, to si minimálně nalhávám. „A neodpověděls na otázku. Co tu děláš?" zamračím se. „Sleduješ mě?" nelíbí se mi možná odpověď.

„Všechno se netočí jen kolem tebe," protočí očima a drze si odfrkne. „Takže abych odpověděl na tvou otázku, nesleduju tě," ujistí mě pohotově. „Momentálně mám na práci důležitější věci," uculí se, ale hned na to, jako by si na něco vzpomněl, se zamračí na prázdnou židli naproti němu. „Mám tady schůzku," prohodí nespokojeně.

„Nikdo tu nesedí," připomenu mu zbytečně. Na tu volnou židli se totiž dívá stejně jako já.

„Má zpoždění," namítne stroze.

„Tvoje rande má zpoždění?" koutky úst mi zacukají. Pohlédne na mě a já si zkousnu ret. Uvědomuju si, že ho tím provokuju. Ale nemám v plánu s tím přestat, protože mě to zaměstnává od důvodu, proč jsem tady já.