Léto v mojí krvi

KAPITOLA PRVNÍ

Teprve až když o dvanáct hodin později stojím na jiném kontinentu, začínám litovat svého spontánního rozhodnutí. Už dlouho jsem nedostala takhle pitomý nápad. Nejsem si úplně jistá, na co jsem včera myslela, ale rozhodně jsem se někde přepočítala. Ve výsledku ani nevím, co tu dělám. Všude kolem stojí cizí lidé, se kterýma nemám společného vůbec nic kromě faktu, že spolu se mnou právě přistáli v Římě.

Pochybuju, že někdo z těch cizinců je tu ze stejného důvodu jako já. Já svůj důvod svírám v rukou tak pevně, a tak dlouho, že ten ještě před pár hodinami sice natrhnutý ale jinak rovný uhlazený křídový papír je teď jen pokrčený cár se zarážející zprávou, adresou a časem na něm.

Ani teď nedokážu pořádně pochopit, co jsem to provedla. Ještě včera totiž bylo všechno tak, jak jsem to měla naplánované. Dýchala jsem horký vzduch a lila jsem do sebe jednu sklenici vody za druhou. A přesně tohle jsem ostatně měla dělat až do konce týdne. A pak v tom pokračovat ten další. A ten další. Takový byl plán.

Než se pochopitelně stal ten papír, který se mým potem pomalu začíná rozmáčet.

Teď už ale rozhodně nemělo smysl nalhávat si cokoliv jiného. Moje zvědavost ze mě vždycky dostala to nejhorší. Využila jsem příležitosti.

Výraznou část svých úspor jsem utratila za zpáteční letenku do Říma. To jsem stihla ještě před tím, než jsem mámě rozmluvila společný víkend s ujištěním, že si to vynahradíme jindy. Vymluvila jsem se na velké množství práce, což ani nebyla lež, protože ve výsledku ten projekt táhnu přes půlku světa s sebou.

Úmorný pracovní týden v neklimatizované kanceláři, a ještě úmornější víkend v klimatizovaném bytě s mámou jsem vyměnila za tohle.

Za týden v Římě.

A musím přiznat, že jsem si vůbec nepolepšila, protože jakmile vyjdu z letiště, omráčí mě příšerné horko. Už teď lituju, že jsem se do letadla navlékla do dlouhých kalhot a obnošené tlusté mikiny s laciným nápisem upozorňující všechny kolem, jak moc miluju město, ve kterém žiju. Tu mikinu jsem dostala od mámy k Vánocům a myslím si, že mi to udělala naschvál. Myslím si, že mi tím chtěla naznačit, jak moc ji mé rozhodnutí studovat v New Yorku ranilo.

„No bezva," zkonstatuju svoji situaci a promýšlím, co udělat dál.

Na tom papíře, který pořád svírám ve své pravé ruce, je napsaná adresa s časem, na který se mám dostavit. A když vezmu v potaz zpoždění letadla a moji neschopnost si sehnat taxíka, který by mě na zmíněnou adresu dopravil, nestíhám to. A moje zpoždění rozhodně nesnižuje ani to, že se každých pět metrů zastavuju a přemýšlím, že se rozeběhnu zpátky do toho letadla.

Teď už ale nevycouvám. Byla bych zbabělec. A jestli mě můj táta za těch krátkých osm let něco naučil, tak to, že já zbabělec nikdy nejsem.

Ale i tak se raději neotáčím. Spolu s mým křiklavě žlutým kufrem se doploužím k řadě taxíků, které stojí zaparkované kousek dál od hlavní brány letiště. Zamračím se na skupinku taxikářů, kteří stojí opodál. Jeden z nich se dokonce opírá o kapotu vybledlého auta a kouří cigaretu. Ti muži se něčemu smějí a ignorují moji přítomnost.

Odvážím se udělat krok blíž k nim a tiše si odkašlu. Jeden z těch taxikářů se na mě otočí, sjede po mě ohledem, a přitom ještě cosi odpovídá tomu, co se opírá o kapotu. Nad nápisem na mé mikině se ušklíbne a uhne pohledem, jako by ztratil zájem.

„Potřebuju taxíka," nespokojeně se na něj zamračím. Vážně ho potřebuju. Nestíhám.

Jeden z těch mužů spustí záplavu slov na mou osobu a já nerozumím jedinému z nich. Když mu dojde, že se snaží zbytečně, zkusí to znovu, tentokrát ovšem v jazyce, kterému rozumím. „Taxi? Kam?" na víc, než na ta dvě slova se nezmůže, ale stačí to k tomu, abych si zajistila odvoz z letiště. Strčím mu do obličeje ten papír a ukážu na adresu natištěnou ve spodu stránky.