Léto v mojí krvi

KAPITOLA DRUHÁ

Tohle je už třetí sklenička bílého vína. Když jsem do sebe nalila tu první, měla jsem v plánu skončit u druhé. Čím déle nad tím ale přemýšlím, myslím si, že budu potřebovat víc než jen tři. Myslím si, že budu potřebovat celou láhev.

„Mohla bych vás poprosit o láhev vína?" požádám mladého světlovlasého číšníka, který mi doposud ochotně donášel každou skleničku.

„Jste si jistá, slečno?" teď už tak ochotně nevypadá. Vrhne po mě zkoumavý pohled. Neujde mi, že pohledem z mého obličeje sjede k mému kufru. A to, co vyhodnotí, ho přiměje položit další otázku. „Jste v pořádku?" starostlivost v jeho hlase mě znervózňuje.

„Je mi fajn," potvrdím mu a usměju se na něj. Není mi fajn, je mi příšerně. Můj úsměv ho nejspíš neobměkčil, ale aspoň neprotestuje a za chvíli je to celá láhev vína, co mi leží na stole. Sleduju, jak z láhve rozlije do skleničky a já na nic nečekám a rovnou se napiju.

„Díky," vděčně na něj kývnu.

Ten číšník odejde bez protestů a já zůstávám s lahví vína a svými problémy sama. Tak jako vždycky. Jenže tentokrát mi ten problém přerostl přes hlavu v enormním měřítku. To mi bylo ostatně jasné, když jsem do seznamu majetku Marcella de Luca nahlédla ve střízlivém stavu.

Teď je to sice trochu lepší, ale pořád mě to znepokojuje. A právem.

Tohle byla chyba. A moje máma měla pravdu. Když se mi to nezdálo už na začátku, měla jsem dělat, že to neexistuje. Její radu jsem v případě toho nevinného dopisu ignorovala. Kdybych ho vyhodila do koše a nepřemýšlela nad způsobem, jak ho využít ve svůj prospěch, nemusela bych tu do sebe lít to sladké víno a litovat svého rozhodnutí.

Tuhle příšernou chybu ale nemám v plánu opakovat. Tentokrát poslechnu mou přehnaně starostlivou mámu. Tohle se mi nelíbí, takže předstírám, že žádný seznam majetku neexistuje.

I když leží přede mnou a já do něj pořád zírám.

Sakra. Sakra. Sakra.

Musí existovat způsob, jak se toho zděděného majetku zbavit. Domy můžu spálit, peníze utratit. Když se ale do popředí dostane ještě částečně uvažující část mého mozku, přijde mi na mysl lepší nápad. Můžu to vrátit. Můžu to přenechat někomu, kdo ví, co s tímhle finančním obnosem dělat. Můžu ten majetek vrátit rodině Marcella de Luca. Ta bude vědět, co s ním dělat.

Protože já to nevím. Nikdy jsem nevlastnila víc než svůj nábytek, který se se mnou stěhuje z jednoho bytu do druhého v závislosti na nájmu, který si zrovna můžu dovolit platit. A i ten nábytek ve výsledku sdílím s kamarádkou. O majetku nevím nic. Absolutně vůbec nic.

A to nemluvím o tom druhém problému, který z tohohle dědictví vyvstal. Padesát procent společnosti, jejíž název ani nejsem schopná přečíst. Jestli jsem dostala padesát procent, znamená to, že je tu někdo s druhou polovinou. A ten někdo tu firmu přece zvládne řídit beze mě, ne?

Čím důsledněji přemýšlím, tím víc začínám vyšilovat. A právem, protože vyvstalo příliš mnoho otázek, na které mi nikdo neodpoví a já odpovědi neznám. Jak bych mohla.

Dopiju obsah skleničky a znovu si naliju. Alkohol pomáhá.

Nejsem si jistá, kdy alkohol přestal pomáhat a dělá to ještě horší, ale stalo se to někdy mezi poslední skleničkou a předposledním hltem. Příšerně se mi točí hlava. Nevím, jestli se mi vůbec někdy takhle moc točila.