Léto v mojí krvi

KAPITOLA ŠESTÁ

Mohlo to být horší. Mohlo to být o dost horší, ale rozhodně to mohlo být i podstatně lepší.

Ty papíry schovám zpátky do černé obálky, ze které jsem je před hodinou vytáhla poprvé. Tohle ještě není konec světa. Prostě jsem nedopatřením zdědila poměrně vysoké jmění. Pár domů, jednu jachtu, spoustu peněz. A podíl v prosperující společností, která vlastní hotely po celé Evropě. Není to konec světa.

Že to není konec světa, si nejsem úplně jistá, ale aspoň si to nalhávám.

Když už nic, tak teď aspoň přemýšlím. Možná jsem to měla udělat dřív než až po třiceti hodinách, ale lepší tohle než nic. Na papír si napíšu další dotaz, který na asistenta Marcella de Luca mám. Ten seznam je dlouhý a myslím si, že se ta schůzka, na kterou už teď nestíhám, protáhne.

Ze stolu v mém hotelovém pokoji popadnu dvě černé obálky a mobil. A ještě před tím, než vystřelím z pokoje, se podívám do zrcadla. Ujistím se, že nemám rozcuchané vlasy. Upravím si lem šatů a nervózně si zkousnu ret, který mám ještě pořád nateklý.

Zavrtím hlavou, když se přistihnu, jak myšlenkami odbíhám k včerejšímu rozptýlení. Doufala jsem, že doteď mě to už přejde. Ale nepřešlo.

Vyběhnu na rušnou ulici. Taxi nepřipadá v úvahu, takže mé kroky automaticky vedou k vchodu do metra. Nečekám dlouho, nasednu do podzemního vlaku a odvážím se z něj vystoupit až o pět stanic dál. Vyběhnu z podchodu a k hotelu, ve kterém mám domluvenou schůzku, dorazím jen s malým zpožděním.

Otřu si pot z čela, zamračím se na slunce, které dnes vysvitne z mraků vždycky jen na chvíli a vkročím do té haly, kterou už dobře znám ze včerejška. Dnes tu ovšem na těch sedačkách nesedí rodina s dvěma dětmi, u recepce není fronta, a dokonce tu není ani ten povýšený Ital. Nádhera.

Recepční na mě mávne dřív, než k ní vůbec dojdu. Ty dvě černé obálky spolu s mým papírem sevřu v rukou a přistoupím blíž. „Pan Faveli vás očekává," ujistí mě horlivě. Kývnu na souhlas a převezmu si od ní kartu, kterou mi podává. „Ve výtahu přiložte tuhle kartu na čtečku, umožní vám to přístup do pátého patra, kde pana Faveli najdete. Jakmile z výtahu vyjdete, jsou to třetí dveře vpravo," usměje se na mě.

„Jasně, díky," v hlavě si opakuju cestu, kterou se mám vydat. Poslechnu milou recepční a přiložím kartu na čtečku. Teď se zeleně rozsvítí i tlačítko pátého patra, které zmáčknu. Širokou chodbou dojdu rovnou k těm dveřím a zbytečně neztrácím čas. Zaklepu a vyčkávám.

Ve dveřích se objeví starší pán, který by klidně mohl být mým dědečkem. Na sobě má světlé kalhoty a károvanou košili. Jeho vzhled mě přinutí k širokému úsměvu.

„Ach," oplatí mi úsměv. „Slečna Owenová, nemám pravdu?" pozorně si mě prohlédne a natáhne ke mně ruku. Ochotně si s ním potřesu a on za námi zavře dveře.

„Prosím posaďte se," ukáže na křeslo před stolem. „Omlouvám se, že jsem včera nebyl k zastižení," posadí se na křeslo naproti mně a napije se z šálku, který leží na stole. Mě do sklenice nalije vody a optá se, jestli si dám také. Jen zavrtím hlavou a porozhlédnu se po jeho kanceláři.

Do místnosti prochází světlo dvěma velkými okny z levé strany. Na pravé straně je knihovna, která k mému překvapení není zaplněná knihami, ale jen širokými šanony.

Nic z toho pro teď ale není důležité, proto svou pozornost zamračím zpátky na asistenta pana de Luca. Ten mě pořád zkoumavě sleduje. Jeho pohled mi není nepříjemný.