Léto v mojí krvi

KAPITOLA DESÁTÁ

Sedím na horní terase pod obrovským slunečníkem. Z terasy mám výhled na moře a bazén. Na stole přede mnou leží láhev vína s jednou skleničkou. Tu láhev vína jsem vyhrabala v ledničce v kuchyni. Při otevírání jsem si málem prořízla prst, ale dosáhla jsem svého. Otevřela jsem ji.

Do skleničky jsem si před chvílí nalila podruhé a čím víc toho vína usrkávám, tím hůř vidím na ta čísla. Možná na ta čísla přestávám vidět z jiného důvodu. Slunce totiž pomalu zapadá a dům vrhá stín. Po celém dnu na přímém slunci trochu stínu vítám a rozhodně si neztěžuju.

Na těch papírech, které procházím, je natištěný seznam výdajů z účtů Marcella de Luca za poslední rok. Výpisy z účtů jsem našla v jedné z černých obálek a teď je pozorně procházím. Ne snad proto, že by mě zajímalo, za co Marcello utrácel své vydělané peníze, ale protože v těch výpisech hledám jakoukoliv spojitost se mnou. Cokoliv, co by bylo podezřelé a já to mohla začít považovat za stopu, která by mě mohla zavést k důvodu, proč jsem se vůbec v Itálii rozhodla zůstat. Kým jsem byla pro Marcella de Luca.

Na prázdný papír zapisuju data a částky, které možná budu chtít prověřit. Buď je ta částka až příliš velká, nebo není uvedeno, za co byly finance utraceny.

Čím déle se ovšem do výpisů dívám, tím víc nevolno mi je. Částky, které procházím jsou příliš štědré a jsou utracené za věci, kterým ani pořádně nerozumím.

Popadnu další papír a začnu procházet tabulku výdajů.

Zarazím se na třináctém řádku. Pan Marcello koupil letenky. Ty ostatně kupoval hned několikrát a mnohem častěji než jen jednou. Ale u tohohle výdaje je uvedená destinace, která mě překvapí. New York. Pan Marcello kupoval letenku do New Yorku. Opíšu si všechny informace na můj papír a otevřu firemní počítač, kterou celou cestu z Ameriky podstoupil až sem.

Otevřu okno a ve vyhledávači zadám stránku aerolinek, u kterých byly letenky zakoupeny. Přihlásím se pod číslem objednávky, které je ve výdajích uvedeno taky. Nejdřív se mi to nepovede, proto si znovu zkontroluju údaje, abych se ujistila, že všechna ta čísla zadávám správně.

Napodruhé je můj pokus úspěšnější. Nejen, že na stránce zjistím, kdy k letu došlo, taky vidím další lety, které byly panem de Luca zakoupeny. Není jich málo, ale mě zajímají jen ty s cílovou destinací do severní Ameriky.

Je tu zaznamenaný další let. O dva dny dřív, ale v opačném směru. To mi nedává vůbec žádný smysl, protože by to znamenalo, že pan Marcello de Luca koupil letenku z New Yorku do Říma a až potom zpáteční zpátky do Ameriky.

Na papír si poznačím dva otazníky. Když už mám ovšem otevřenou stránku letecké společnosti a jsem přihlášená v soukromém účtu, rozhodnu se prohlédnout letenky starší než jen jeden rok. Abych tím nestrávila celou věčnost, použiju filtrovací okénko a procházím jen lety do Ameriky. A až se znovu načte stránka, zjistím, že za tu dobu, kdy účet u aerolinek existuje jsou jen čtyři. Což není mnoho.

Znamená to, že někdo podstoupil jen dvě cesty. Jednou před půl rokem a tu druhou před více jak deseti lety. Podívám se na ten starší let pozorněji. Odlet z Říma připadal na dvaadvacátého června. Znepokojeně přimhouřím oči a skoro neslyšně vydechnu.

To datum je příliš brzy po události, kterou se já za každou cenu snažím vytěsnit z hlavy. I přes to, že už je to čtrnáct let, jsou dny, kdy se v noci budím a myslím si, že se to stalo včera.