Léto v mojí krvi

KAPITOLA PÁTÁ

„Ani omylem," stojím si za svým.

„Myslím, že tohle už jsme probírali," tmavovlasý kluk po mě vrhne vyzývavý pohled a vyhoupne se na tu zídku jako první. Porozhlédnu se po náměstí, na kterém nikdo kromě nás a těch tří toulavých koček není. Před chvílí tudy procházel postarší pár, ale ten už je dávno za rohem.

Nemám nejmenší tušení, kde jsme. Tušení mám jen o tom, co má ten kluk v plánu provézt.

„Co když nás tu někdo načape?" vůbec se mi to nelíbí. Vůbec. Nervózně překračuju po chodníku pod tou zídkou a střídavě vrhám pohledy na něj a na náměstí. Dávno už jsme odešli z té restaurace a slunce už dávno zapadlo za horizont. Je tma jak v pytli, náměstí osvětlují čtyři lampy, z nichž jedna svítí jen chvílemi.

„Nikdo sem nechodí," protočí na mě očima.

„Nevěřím ti," nepřestávám se mračit. Sleduju, jak se kluk zvedne na té zídce a začne se po ní procházet. Povytáhne na mě obočí a zírá tak dlouho, než ten souboj prohraju. „Fajn," odfrknu si. „Ale když nás někdo chytí, svedu to na tebe," varuju ho a ukážu na něj prstem. On jen pokrčí rameny a nic si z toho nedělá.

„No jo," utrousí. „Tak polez," přikáže mi.

„Nemůžu uvěřit, že se právě vloupám na soukromý pozemek," nevěřícně zavrtím hlavou.

„Přestaň přemýšlet a podej mi ruku," podívám se na jeho ruku, kterou ke mně natahuje. Mám hroznou chuť na něj vypláznout jazyk, ale neudělám to, protože je to dětinské. „Věř mi, bude se ti to líbit," ujišťuje mě. Dělá to ale jen proto, aby mě přesvědčil vylézt na tu zídku.

Poraženě k němu natáhnu ruku. Jeho stisk je pevný. Zapřu se o tu zídku a šplhám nohama, zatímco on mě jednou rukou pomáhá přitahovat se nahoru.

„No vidíš, že to šlo," utrousí zamyšleně a dřív, než stihnu cokoliv namítat, přeleze na nízkou střechu z té zídky, na které nejistě chodím. Děsí mě, jak automaticky to provádí. Jako by to nebylo poprvé, co se vloupá na střechu divadla.

„Nemůžu uvěřit, že jsem s tímhle souhlasila," zavrtím hlavou a neochotně ho následuju. Šplhám po kovovém žebříku za ním a za žádnou cenu se nedívám pod sebe. Dávno už nejsem tři metry nad zemí. Zapřu se o poslední šprlení.

Kluk mi ochotně podá ruku a vytáhne mě na střechu budovy. A v okamžik, kdy se podívám dál než na palec v mých botách, mám pusu otevřenou dokořán.

„Říkal jsem, že se ti to bude líbit," škodolibě se na mě usmívá.

Zalapám po dechu.

Výhled, který se mi z té střechy naskytl, je úchvatný. Město je osvětlené a já ho mám jak na dlani. Zavřu pusu, když mi dojde, že jsem se ještě nevzpamatovala z toho, co vidím.

„Páni," vydechnu užasle a otočím se na kluka.

Stojí kousek ode mě a spokojeně se usmívá. „Zaručeně nejlepší výhled na město," zkonstatuje. „A víš, co je něm nejlepší?" nedá mi ani prostor na to, abych se vyjádřila. „Nic za něj neplatíš," uculí se od ucha k uchu a mrkne na mě. „A taky tu nejsou turisti, kteří místo toho, aby si ten výhled vychutnávali, tak ho fotí," významně se podívá.

A ještě, než vůbec začne pokračovat, pohotově popadnu telefon a foťák namířím na centrum města pode mnou. Bezostyšně zapnu blesk a začnu pořizovat snímky. Udělám dva a vrhnu po klukovi úsměv plný zadostiučinění.