Léto v mojí krvi

KAPITOLA TŘETÍ

Stojím před fajnovým hotelem vystavěným v barokním stylu. Zírám na všechny ty valené klenby a zakláním hlavu vysoko, abych pohlédla na střešní kopuli. Ta budova je krásná. Kdybych před ní stála jako turista, s největší pravděpodobností si ji vyfotím.

Ale nejsem tu proto, abych si fotila budovy. Jsem tu kvůli vizitce, kterou svírám v rukou. Na téhle adrese totiž najdu pana Cassia Favelo, asistenta mrtvého pana Marcella de Luca. Moc se mi to nezamlouvá, ale nemám zrovna na výběr.

Spolu se svým kufrem, který za sebou hrdě táhnu skoro kilometr, se zastavím uprostřed haly a pozorně se rozhlédnu. Sundám si sluneční brýle, až když se ujistím, že sem nesvítí příliš slunce. Podívám se na vizitku, abych si připomněla, co tu dělám.

Dojdu k recepci a zařadím se do fronty. V hotelu je rušno. Na sedačkách uprostřed sedí jedna rodina se dvěma malými dětmi a naproti nim starší žena s kloboukem. Přede mnou u recepčního pultu stojí mladý pár a před nimi je na řadě ještě jeden muž. Ten mladý pár se na všechno nadšeně usmívá. Žena v ruce svírá turistickou mapu a mává s ní.

Zamračím se. Kamkoliv se podívám, vidím spokojené lidi, kteří přijeli na dovolenou do Říma. Štve mě, že přesně nějak podobně jsem si svůj týden představovala já. A místo toho, abych pobíhala po památkách, tak se honím za odpověďmi.

Takhle jsem si svou dovolenou zrovna nepředstavovala.

Dávno jsem se přiměla litovat svého rozhodnutí, ale zatím mi ta lítost nic nepřinesla. Udělala jsem chybu. Neměla jsem jezdit. Neměla jsem se vymlouvat na bílou obálku. Pokud jsem chtěla na dovolenou, měla jsem si stát za svým a jednoduše o to volno požádat. Nemusela jsem letět do Říma, mohla jsem si vybrat místo s příjemnějšíma teplotami a vzduchem bez smogu.

„No to se mi snad jenom zdá," ozve se za mnou zvučný hlas se silně italským přízvukem. „Co je to za sport dožadovat se v hotelech na nejlepších adresách ubytování zadarmo?" ať už za mnou stojí kdokoliv, nevěřícně si odfrkne. Nespokojeně se otočím. Nemám chuť se vybavovat s dalším člověkem, co čeká, až se dostane na řadu.

Nemluvě o tom, že otázce, kterou vyslovil, vůbec nerozumím.

Naproti mně stojí vysoký muž v pískových dlouhých kalhotách a bílé košili. Zjistím, že nazývat ho mužem není zrovna příhodné, když svým pohledem zabloudím k jeho obličeji. Je sotva o pár let starší než já. Černé vlasy má rozcuchané a jeho kůže je opálená. A co hlavní, pobaveně si mě měří pronikavýma světle zelenýma očima. V tuhle chvíli zapomenu na zjištění, že vypadá víc než dobře a zamračím se na něj.

„Co prosím?" ozvu se nespokojeně a zamračím se na něj. Nemám náladu se vybavovat.

Kluk je ale zřejmě jiného názoru. Přistoupí blíž a povýšeně se ušklíbne. Ten úšklebek, kterým si mě měří, mě nejen že dělá nervózní, ale taky mě znepokojuje. Kluk ze mě nespouští pohled. Koutky úst mu cukají a nejspíš má co dělat, aby se nezasmál nahlas.

„Dnes máš v plánu za noc v hotelu zaplatit?" prohodí kousavě. Sleduju, jak se lenivě opře o recepční pult a mobil, který ještě chvíli před tím držel v rukou, pohodí na skleněnou desku.

„Nesháním ubytování," zavrtím hlavou pohotově.

„Tak co tady pohledáváš?" tón jeho hlasu se změní. Před chvílí se něčím nadmíru bavil, ale teď zvážní. Povytáhne svoje husté obočí a pozorně si mě prohlédne. Ten pohled mi je nepříjemný. Je až příliš pronikavý na to, abych ho dokázala snést a neměla tendenci se podívat kamkoliv jinam.