Když jsme došli domů, tak mi táta začal zavazovat ránu. I když mi táta říkal, že to bude bolet necítil jsem nic. Věděl jsem, že mi tam něco dělá, ale necítil jsem to. Seděl jsem na židli a koukal do země. Táta po chvilce řekl.
Nick: Hele Ethane, tam kde jsi byl semnou je něco jako nebe pro nás mistry. Ale jako nebe to úplně nefunguje.
Ethan: Ty tam půjdeš taky?
Nick: Jako myslíš až umřu? Jo možná ano, kdo ví.
Ethan: Tati?
Nick: Copak?
Ethan: Můžeme my jako synové energie používat něco jiného než energii?
Táta se zastavil a podíval se na mě.
Nick: Jakože ano, můžeme, ale my to máme zakázané. Zjistil jsem, že dokážu ovládat jakoukoli schopnost všech mistrů.
Ethan: Takže i umění krve?
Táta ztuhl a vzal mě za ramena.
Nick: Kde si to slyšel!
Ethan: Když jsem si četl, tak jsem to našel.
Nick: Ethane opovaž se to zkusit použít. Může tě to zabít.
Ethan: Tak mi o tom řekni víc! Proč mě to zabije?!
Nick: PROTOŽE BY SI MUSEL SÁM SOBĚ VYSÁT VŠECHNU KREV A POTÉ JI DO SEBE ZPÁTKY VRÁTIT! JE TO BOLESTIVÉ A RISKANTNÍ! A JE VÁŽNĚ ŠTĚSTÍ, ŽE BY SI PŘEŽIL. TAKHLE SE UŽ TOLIK LIDÍ ZABILO, NEDOVOLÍM ABY SE ZABIL I MŮJ SYN!
Seděl jsem tam na židli a koukal vyděšeně na tátu. Táta rychle vydechoval a poté si sedl. Podíval se na mě a měl slzu v oku.
Nick: Takhle se zabila nová generace mistrů. Tři holky a dva kluci. Všichni posedlí tím aby získali moc krve. Všichni měli svoje vlastí schopnosti, ale chtěli víc. Já jako trenér jsem ji to dovolil.
Táta začal brečet.
Nick: A potom jsem jenom viděl jak všichni leží na zemi. Bez kapky krve i života. Pět mrtvých dětí tvého věku.
Táta mi dal ruku na ruku.
Nick: Prosím Ethane. Pokud to nebude záležet na životě. Nedělej to.
Ethan: Dobře tati. Neudělám to.
Šli jsme si lehnou a Emily ležela v posteli a koukala na mě.
Emily: Zjistil jsi něco ohledně umění krve?
Ethan: Jo a neuděláme to.
Emily: Cože proč?
Ethan: Je to nebezpečné. Může nás to oba zabít.
Emily: A kde si to zjistil?
Ethan: Táta mi to řekl.
Emily: A ty mu to věříš?
V tu chvíli jsem cítil, jak se vztek ve mně probudil a vlepil jsem Emily facku. Emily spadla na zem a držela se za tvář.
Ethan: Emily jako vážně! Jak tohle můžeš vůbec říct!
Emily: Jen jsem se...
Chytl jsem jí pod bradou a zvedl jí bradu.
Ethan: Když to říká náš táta, který je nejsilnější mistr na světě, tak myslíš, že lže?
Emily měla slzu na tváři a vypadala, že se za chvíli rozpláče. V tu chvíli jsem si uvědomil, že to asi bylo moc.
Ethan: Omlouvám se, tohle jsem nechtěl.
Pomohl jsem jí na nohy a objal jí. Emily se rozplakala.
Ethan: Prostě to neuděláme.
Emily: Ale co když nikdy nezjistím, svojí schopnost.
Ethan: Ona přijde, neboj se.
Uběhlo několik dní a to jsem zrovna přicházel domů se dřevem když tu můj táta vyrazil dveře a začal volat.
Nick: EMILY! EMILY!
Přiběhl jsem rychle k němu.
Ethan: Co se děje! Co je s Emily!
Nick: Je pryč. Odešla beze slova. Jdu ji hledat.
Ethan: Jasně.
Vběhl jsem do domu a položil dřevo vedle ohně a běžel do pokoje. Jak znám Emily tak určitě dala nějaký vzkaz pod polštář a byl tam. Na papíře stálo:
Ethane, vím že toto čteš a proto ti povím proč jsem pryč. Odešla jsem na neurčito abych objevila svou schopnost. Nevrátím se dokud jí nenajdu. S láskou Emily.
Papír jsem schoval pod polštář a šel si pro vak. Do vaku jsem si dal pár zlatých a jídlo, poté náhradní nože a další důležité věci. Vak jsem si hodil na záda a dupl jsem na meč, který ležel na zemi, který mi skočil přímo do ruky. Vyběhl jsem z domu a běžel jsem. Ani jsem nevěděl kam mám běžet, ale běžel jsem. Na stole jsem nechal vzkaz pro rodiče. Běžel jsem po cestách, lesem a najednou jsem stál na hoře. Koukal jsem na údolí a viděl jsem vesnici přede mnou. Seběhl jsem a stál před vesnicí. Vesnice se jmenovala Deepnest, ale vypadala, vesele a štědře. Když jsem vešel všichni se na mě dívali. Evidentně si mysleli, že jsem mistr kvůli mému modrému kabátu. Když jsem přišel k místní hospodě, tak jsem neváhal a vešel dovnitř. Povyk v hospodě utichl a všichni se podívali směrem na dveře. Nevím proč, ale všichni se na mě dívali jako by mě chtěli zabít. Přišel jsem k pultu.
Barman: Dobrý den pane, co pohledáváte v Deepnestu?
Ethan: Hledám svou sestru a nevím kde je. Viděl jste někdy v blízké době červenou vlasou holku? osmnáct let, měla luk.
Barman: Bohužel neviděl.
Ethan: Tak mi dejte jedno pivo.
Barman: Hned to bude.
Barman položil přede mě půl litr piva. Já se trochu napil a oddechl jsem si.
Barman: Co je? Nechutná ti moje pivo?
Ethan: Ne jen jsou už dlouho na pochodu a nevím kam dál.
Barman: Když se vydáš na sever, měl by si teoreticky dojít do dalšího města.
Muž: Jo aby ho tam roztrhali na sračky.
Otočil jsem se a uviděl jsem muže v kápi, který kouřil dýmku.
Ethan: A proč jako?
Muž se na mě podíval. Ve chvíli co jsem zahlédl jeho jizvu okamžitě jsem věděl o koho jde. Byl to Harry a zrovna se postavil.
Barman: Nechceme žádné potíže tady. Pokud si něco chcete udělat jděte prosím ven.
Harry: Nebojte barmane, dlouho se nezdržím.
Harry po mně skočil a prohodil mě zdí. Dopadl jsem na zem a viděl jsem, že na mě Harry skáče se svým mečem. Vyhnul jsem se jen tak tak a vytáhl svůj vlastní. Jeho meč byl fialový a jakoby zářil.
Ethan: Co to je za zbraň.
Harry: Co? Tohle? Tohle je prázdnota, jen trochu vylepšená.
Ethan: Vylepšená? Jak může být vylepše...
Harry po mně hodil meč a já ho chtěl vyblokovat, ale srazilo mi to meč z ruky. Harry mě chytl a praštil semnou o zem. Měl v ruce nůž vyrobený z prázdnoty. Tlačil ho směrem ke mně.
Harry: Tvá matka zabila mého otce, teď bych zase na oplátku mohl zabít něco jí. Třeba tebe!
Nůž se zabodl vedle mé hlavy. Přišla moje chvíle, vzal jsem nůž a bodl mu ho přímo do krku. Harry vykulil oči a začal kašlat. Podíval se na mě vyděšeně.
Harry: Tak tohle....jsem nečekal.
Odstrčil jsem ho od sebe a hluboce jsem dýchal zatím co on ležel v kaluži krve.
