Další dny se spolu nebavily. A i když by to ještě před pár dny mohla Robin brát jako úlevu - jako těžké závaží, které jí spadlo z ramen, tak teď stále cítila nepřekonatelnou vinu.
Nancy očividně nestála o to, aby se s ní ještě musela bavit. Kdykoliv Robin dorazila na místo, kde byla i ona, tak se dívka jednoduše zvedla a bez jediného vysvětlení odešla. Bylo to těžké. Robin nikdy tolik netrápilo, že je ignorována. Snesla by cokoliv - urážky, pomluvy nebo jen tiché pohružky. Cokoliv jen ne tohle.
Nesčetněkrát se ptala Stevea, jestli Eddie od Nancy něco neslyšel - stěžování, křik. Ale Steve jen vždycky zavrtěl hlavou a Robin se zase mohla ponořit do svých utahujících se myšlenek.
Bylo to jediné, nad čím se její mysl zaobírala toho dne. Nezvykle zamlklá se snažila rozvázat zapletená lana na přetahovanou s malou pomocí od Willa, který se sám nabídl. Byl skvělým společníkem pro takové záležitosti - věděl, že se ticho nemusí vždy zaplňovat prázdným hovorem o ničem. Oba měli evidentně hlavu plnou svých osobních problémů, které nepotřebovali s nikým prodiskutovat. Robin sice nevěděla, nad čím může tak dumat Will, ale rozhodla se do jeho záležitostí nemíchat, dokud s tím za ní nepřijde on sám a na oplátku se ho ani neobtěžovala zatěžkávat její situací.
Rozmotávání lan sice nebylo úplně vděčnou prací, pokud člověk spěchal, ale v situacích kdy se jedná jen o trpělivost, bylo tohle přímo perfektní.
"Mám další," utrousil Will a hodil lano podél rozmotané hromádky. Robin po něm střelila krátkým úsměvem a vrátila se zpět do práce.
"Wille? Neviděli jste někdo Willa?" ozval se lehce ustaraný hlas Joyce a Robin s Willem oba vzhlédli od práce.
Skupinka, které se zeptala, ukázala jejich směrem a kuchařka k nim rychlým krokem přispěchala.
"Zlatíčko - volal mi Jonathan, že si vymknul kotník a potřebuje odvézt z nemocnice. Není to nic vážného, ale chci ho pak ještě překontrolovat," sehla se ke svému synovi a pohladila ho po obličeji, až se Willův obličej zbarvil do sytě červené. "Neboj se, k večeru budu zase zpátky."
"Mami, to je jedno, když se vrátíš. Není mi deset. Hlavně ať je Jonathan v pořádku," ujistil ji Will.
Robin je nepokrytě s troškou závisti pozorovala. Znělo to hloupě - žárlit na patnáctiletého kluka, ale taky by chtěla takového rodiče. Takového, který se stará o své děti, kterému není vše ukradené a jehož jediným zájmem, není překontrolovat, zda zbyla ještě nějaká piva v lednici. Rodič, který podrží své dítě a pohladí ho po obličeji, jen aby ujasnil, že se stará. Že se stará a že doufá, že je vše v pořádku.
Robinina matka taková nebyla. Možná v úplně prvotních začátcích - když s nimi ještě žil táta a Robin se nemusela strachovat tím, aby nezapomněla otevřít okna a předešla tak nasmrádnutí jejího kostýmu do dramatického kroužku cigaretovým kouřem. Po tátově odchodu se Nathalie Buckley v práci objevovala čím dál méně, až ji nakonec vyhodili. Starosti o elektřinu nahradily starosti o koupi co největšího množství levného vína a pohádky na dobrou noc se proměnily v poslech nářků z vedlejší ložnice.
Ale Robin si zvykla. Vadilo jí to - lhát nemohla. Ale držela se svého jediného přání, tak úzkostlivě jako horolezec nalezeného úchytu - opustit Hawkins a najít nové místo bez nějakých hloupých očekávání a předvídatelnosti, která nakonec dostihla úplně každého, kdo ve městě žil.
"Jen nemám tušení, jak to chudák Eddie zvládne sám s obědem," kývla Joyce ke kuchyňce, kde se Eddie snažil z police vytáhnout velký kastrol. "Nabídl se, že ho udělá, když mu nechám recept, ale nevím, jestli úplně věřím v jeho schopnosti."
ČTEŠ
Jeden z mála omylů ze života Robin Buckley (Ronance)
FanfictionRobin x Nancy ff Robin sice není úplně nadšená, že se po roce znovu vrací jako vedoucí na tábor, ale peníze zkrátka potřebuje. Co jí však nejvíce vadí na celé akci je Nancy Wheelerová - jedna z dalších vedoucích, která svou posedlostí přesností a řá...