Jeden z mála omylů ze života Robin Buckley (Ronance)

Kapitola pátá - Omluvy a výmluvy

Další dny se spolu nebavily. A i když by to ještě před pár dny mohla Robin brát jako úlevu - jako těžké závaží, které jí spadlo z ramen, tak teď stále cítila nepřekonatelnou vinu.

Nancy očividně nestála o to, aby se s ní ještě musela bavit. Kdykoliv Robin dorazila na místo, kde byla i ona, tak se dívka jednoduše zvedla a bez jediného vysvětlení odešla. Bylo to těžké. Robin nikdy tolik netrápilo, že je ignorována. Snesla by cokoliv - urážky, pomluvy nebo jen tiché pohružky. Cokoliv jen ne tohle.

Nesčetněkrát se ptala Stevea, jestli Eddie od Nancy něco neslyšel - stěžování, křik. Ale Steve jen vždycky zavrtěl hlavou a Robin se zase mohla ponořit do svých utahujících se myšlenek.

Bylo to jediné, nad čím se její mysl zaobírala toho dne. Nezvykle zamlklá se snažila rozvázat zapletená lana na přetahovanou s malou pomocí od Willa, který se sám nabídl. Byl skvělým společníkem pro takové záležitosti - věděl, že se ticho nemusí vždy zaplňovat prázdným hovorem o ničem. Oba měli evidentně hlavu plnou svých osobních problémů, které nepotřebovali s nikým prodiskutovat. Robin sice nevěděla, nad čím může tak dumat Will, ale rozhodla se do jeho záležitostí nemíchat, dokud s tím za ní nepřijde on sám a na oplátku se ho ani neobtěžovala zatěžkávat její situací.

Rozmotávání lan sice nebylo úplně vděčnou prací, pokud člověk spěchal, ale v situacích kdy se jedná jen o trpělivost, bylo tohle přímo perfektní.

"Mám další," utrousil Will a hodil lano podél rozmotané hromádky. Robin po něm střelila krátkým úsměvem a vrátila se zpět do práce.

"Wille? Neviděli jste někdo Willa?" ozval se lehce ustaraný hlas Joyce a Robin s Willem oba vzhlédli od práce.

Skupinka, které se zeptala, ukázala jejich směrem a kuchařka k nim rychlým krokem přispěchala.

"Zlatíčko - volal mi Jonathan, že si vymknul kotník a potřebuje odvézt z nemocnice. Není to nic vážného, ale chci ho pak ještě překontrolovat," sehla se ke svému synovi a pohladila ho po obličeji, až se Willův obličej zbarvil do sytě červené. "Neboj se, k večeru budu zase zpátky."

"Mami, to je jedno, když se vrátíš. Není mi deset. Hlavně ať je Jonathan v pořádku," ujistil ji Will.

Robin je nepokrytě s troškou závisti pozorovala. Znělo to hloupě - žárlit na patnáctiletého kluka, ale taky by chtěla takového rodiče. Takového, který se stará o své děti, kterému není vše ukradené a jehož jediným zájmem, není překontrolovat, zda zbyla ještě nějaká piva v lednici. Rodič, který podrží své dítě a pohladí ho po obličeji, jen aby ujasnil, že se stará. Že se stará a že doufá, že je vše v pořádku.

Robinina matka taková nebyla. Možná v úplně prvotních začátcích - když s nimi ještě žil táta a Robin se nemusela strachovat tím, aby nezapomněla otevřít okna a předešla tak nasmrádnutí jejího kostýmu do dramatického kroužku cigaretovým kouřem. Po tátově odchodu se Nathalie Buckley v práci objevovala čím dál méně, až ji nakonec vyhodili. Starosti o elektřinu nahradily starosti o koupi co největšího množství levného vína a pohádky na dobrou noc se proměnily v poslech nářků z vedlejší ložnice.

Ale Robin si zvykla. Vadilo jí to - lhát nemohla. Ale držela se svého jediného přání, tak úzkostlivě jako horolezec nalezeného úchytu - opustit Hawkins a najít nové místo bez nějakých hloupých očekávání a předvídatelnosti, která nakonec dostihla úplně každého, kdo ve městě žil.

"Jen nemám tušení, jak to chudák Eddie zvládne sám s obědem," kývla Joyce ke kuchyňce, kde se Eddie snažil z police vytáhnout velký kastrol. "Nabídl se, že ho udělá, když mu nechám recept, ale nevím, jestli úplně věřím v jeho schopnosti."