Jeden z mála omylů ze života Robin Buckley (Ronance)

Kapitola osmá - Zmatenost a všechno okolo

- Ten samý večer, z Nancyina pohledu - 

Nancy se opatrně posadila na kraj postele, stále neschopná jakékoliv reakce. Roztřeseně se nadechla a pokusila se uklidnit svůj zrychlený dech. V dalším momentě do chatky vtrhl Eddie, očividně zmatený a zabouchl dveře.

"Mohl by mi někdo vysvětlit, co se to právě teď stalo?" rozhodil rukama a s očekáváním se důrazně podíval na svou sestřenici.

Nancy zavrtěla hlavou a skousla si spodní ret. Co se vlastně stalo? V hlavě měla naprosto prázdno, myšlenky se točily okolo všeho, jen ne toho co se odehrálo asi jen před minutou. Proč nedokázala nijak zareagovat? A hlavně - proč stále nevěděla, co tím vlastně myslela? Věděla, že Eddie je gay a nikdy jí to nevadilo. Tak proč ta náhlá zmatenost ohledně holky, kterou ještě před týdnem nesnášela?

"Já nevím," zašeptala jako odpověď a rychle si setřela slzu, která jí sjela po tváři. Rozklepala se jí brada a ze rtů jí unikl tichý vzlyk.

"Hej, hej, hej-," Eddie si přisedl k ní na postel a konejšivě ji pohladil po zádech. "Udělala ti něco Buckley? Protože jestli jo, tak mi věř, že si-."

"Ne," škytla Nancy a zabořila obličej do dlaní. "Ona nic neudělala." Zavřela oči a snažila se uklidnit své prudce bušící srdce.

"Tak co se stalo?" zeptal se potichu a sklonil se k ní, snad aby ji ještě víc nerozrušil.

Nasála vzduch a setřela si další uniklou slzu. "Ona... Něco mi řekla a-. Ani nevím proč, ale nedokázala jsem jí na to ani nic říct nebo ji ujistit, že je to v pořádku. Vlastně nevím, jak se mám ohledně toho cítít, i když jsem předtím vždycky tvrdila, že mi na tom nezáleží. Ale teď prostě nevím, přestože chci říct, že to je v pořádku, ale nemůžu. A jsem z toho tak strašně zmatená."

"Souvisí to nějak s faktem, že Buckley je na holky?" ozval se Eddie a Nancy se překvapeně otočila.

"Jak to víš?"

Uchechtl se. "To by poznal i slepý, Nancy. Není tak nenápadná, jak si myslí."

Nancy si protřela obličej. "Jsem naprosto pitomá. Nejspíš by mi to nikdy ani nedošlo," pokud by mi to neřekla," odmlčela se. "Když... Já ani nevím proč mě celá její osobnost tak mate. Ve škole jsme se nikdy nebavily, ale já stejně měla tak zvláštní tendenci jejím směrem neustále zírat a mapovat každý její pohyb. Pak jsem ji potkala minulý rok a ona byla vším, čím jsem chtěla i nechtěla být. Znáš ten pocit, ne?" otočila se na bratrance a rovnou pokračovala.

"Jak ve špatným snu, kdy někdo zhmotňuje všechno čím jsi a kým se bojíš být. A ona byla... Tak sebejistá ve všem co dělala - v tom co mě osobně tak moc děsilo a za co jsem se nenáviděla. A letos se něco změnilo. Nejsem si jistá, kdy ta změna nastala ani co jí zapříčinilo. Jako kdybych se už sama nebála přijmout to moje já, které s Robin něco spojovalo. Něco hlubšího než jen společný profesor ve škole. Něco v hluboké soudržnosti, která mě k ní tolik táhla i automaticky odpuzovala."

Eddie nic neřekl. Jenom byl tady a poslouchal a v tu chvíli to bylo všechno, co potřebovala.

Obličej se jí zkřivil žalem a ani na vteřinu nepřerušila oční kontakt s ním. S klukem, se kterým vyrůstala a rozuměl jí na mnohem hlubším levelu, než mohl jakýkoliv náhodný kluk nebo... kdokoliv rozumět. Nezáleželo na tom, jak moc věcí pokazila, protože věděla, že vždycky bude stát na její straně a přečká s ní jakoukoliv krizi.

"Myslím, že se mi líbí i holky. Myslím, že se mi líbí ona," zašeptala, snad ze strachu, že v momentě, kdy to řekne nahlas, se ta informace stane skutečností. Eddie ji bez jakýchkoliv dalších slov pevně stiskl v náručí. A tohle prosté gesto jí v tu chvíli úplně stačilo.