Jeden z mála omylů ze života Robin Buckley (Ronance)

Kapitola devátá - I wanna kiss you until I lose my breath

"Robin!" ozval se zdálky Steveův tlumený křik a dívky se od sebe odtrhly. "Nancy!"

Robin se podívala na Nancy a věděla, že myslí na to samé. Vzápětí začaly obě prudce bušit do dřeva.

"Steve!" zakřičela na svého kamaráda. "Jsme tady!" zabušila znovu do dveří a zvenka se ozvaly přibližující se kroky.

"Co se stalo?" zeptal se a otevřel dveře. Robin dramaticky nasála vzduch, jako kdyby byla uvnitř zavřená deset hodin a ne deset minut. "Kyslík," zasípala teatrálně a přichytila se Stevea. "Zachránil jsi nás od jisté smrti."

Vypadalo to, že ho kamarádčino chování nijak nepřekvapilo a jen nazvedl obočí. "Co se stalo? Jason mě pro vás poslal, když jste se tak dlouho nevracely. Proč jsi jednoduše neotevřela?"

"Vítr zabouchl dveře a z vnitřní strany chybí klika," promluvila poprvé Nancy a Steve jejím směrem střelil překvapený pohled, jako kdyby úplně zapomněl, že tam vůbec je.

"Tebe jsem se neptal," zkřivil se mu obličej do naštvané grimasy a Nancy zaraženě couvla dozadu. "A ne, že bych se chtěl míchat do cizích záležitostí, ale pokud se rozhodneš cokoliv z toho, co ti Robin řekla, přeposlat dál, tak-."

"Steve!" přerušila ho rázně Robin s tvářemi rudými ze studu. "Promluvily jsme si. Všechno je v pohodě. Urovnaly jsme to mezi sebou. Že jo?" otočila se na Nancy, aby podpořila její slova.

Nancy se asi na vteřinu uculila, než malý úšklebek rychle skryla pod vážný výraz a Robin ten jediný drobný pohyb jejich rtů zahřál na hrudi. "Jo," kývla Nancy hlavou. "Všechno je v pohodě."

Steve se na obě podíval se zaraženým a lehce podezíravým pohledem, až ho nakonec Robin pevně uchopila za rameno a natočila směrem ke kůlně, jen aby se nezačal něco domnívat. "Nijak to nekomplikuj a nic v tom nehledej. Vážně jsme v pohodě," drmolila, zatímco ho vedla k dřevěné budce. "A podívej se prosím po těch baterkách, protože se nemůžeme vrátit o patnáct minut později a ještě bez nich," vyslala ho dovnitř a kradmo poslala Nancy nepatrný úsměv.

Steve zatím nic vědět nemusel a Robin si mezitím ráda ponechala Nancy jen pro sebe.

—

"Jak jste spokojeni se včerejší hrou?" přisedla si Robin dalšího dne u večeře ke stolu, kde sedělo nejvíc členů zeleného týmu. Pan Clarke před chvíli vyhlásil výsledky a ona se potřebovala přesvědčit, že na ni nejsou naštvaní. Max a Will bohužel seděli u jiného stolu se svými ostatními přáteli, ve kterých Robin rozpoznala Steveova Dustina, Jane, Mikea (stále se nemohla vzpamatovat ze zjištění, že je to Nancyin bratr) a Lucase, který zrovna okřikoval Ericu sedící u vedlejšího stolu. Lehce ji zamrzelo, že nemohla jít za nimi. To že měla oblíbence, ale nechtěla dávat před ostatními příliš najevo, přestože věděla, že zbytek dětí by ji při první příležitosti vyměnil za Stevea, a tak skončila zde.

"Pátý místo není tak hrozný, ne?" posunul si Finney brýle na nose. "Nebo... Možná trošku, ale pořád jsme mohli dopadnout hůř."

"Kdyby se ta hra neodehrávala v noci, tak můžeme mluvit o něčem úplně jiným," poznamenala Betty (Robin se okolo ní pořád chovala opatrně, nejistá tím, jestli dívka něco neplánuje nebo se nesnaží jí vyoutovat) a dívka se podívala pro slova potvrzení na svou kamarádku, která rázně přikývla.

"Ale no tak," pokusila se je potěšit Robin. "Není tak zle, ne? Zatím jste se pokaždé umístili na celkem slušných místech, takže někdy ten skluz dolů přijít musel."

Popravdě byla trošku zklamaná. Ale vážně jen trošičku. Celá její skupinka sice nebyla nijak zvlášť fyzicky zdatná, ale fungovalo to mezi nimi. Měla lehké výčitky svědomí, kvůli tomu, jak se s Nancy dostavily až asi o několik minut později, než měly. Nestihla tak svůj tým ani pořádně poučit o pravidlech a jen o pár minut později už její skupinka nastupovala do lesa.